Na okraji perónu
kde dole na kolejích
se noří ke dnu vraky vlaků
vyvlékám hlavu z oken
tisknu tlačítka ňader
marně čekám na lístek do podzemky
a taky na to
že mi vrátíš
rty se dotýkám kořenů tvé šíje
a polykám ten hluk loučení
aby oči byly tiché
a na kůži usedaly mrtvé vosy
voníš jako anestezie
kterou se uspávají beznadějné psí případy
mě se chce spát a tlampač žaluje
všechna ta telefonní čísla
psaná ráno při oblékání
na účtenky z hospod kam bych dnes nešel
napadlo mne že podlaha hlavního nádraží
je stejně špinavá jako únorové nebe
a pak jsi nastoupila
|