U Hrubešových panovalo už po řadu let dosti zvláštní pravidlo. Kdo přišel jako poslední domů, musel na druhý den ráno připravit snídani. Touto zásadou se paní domácí Klára, pojistila předtím, aby její muž chodil do hospody. Na Huga to mělo výchovný charakter. Sice by rád na jedno dvě zašel, ale jelikož se nevyznal v kuchyni, nemohl si to dovolit.

   A tak se z práce vracel každého dne těsně po šichtě. Měl to štěstí, že Klára pracovala na druhé straně města. Občas jím hýbalo nutkání, skočit s parťáky na pár rychlých kousků, ale raději neriskoval.

   Místo opájení se alkoholem si koupil příručku pro domácí kutily a spoustu věcí z ní vyrobil.

   V domácnosti Hrubešových klapalo vše perfektně. Nikde to neskřípalo ani nevrzalo.

   Ale jednoho dne vzala tato idylka za své.

   Stalo se to v den, kdo dosáhlo dospělosti jejich jediné dítě – synátor Jonáš.

   Hugo, jelikož se blížila zima, stavěl akorát další krmítko pro ptáky. Jejich dům už lemoval asi tucet obdobných výtvorů. Ale ptáků je stále po okolí dost. Aspoň se nemusí rvát o kus žvance a mají možnost výběru.

    Klára se vrátila z pravidelného středečního nákupu poměrně pozdě. Až v osm hodin. Mezi regály potkala totiž na svou spolužačku ze střední a vyrazily spolu na kafe.

    Již když odemykala, uslyšela symbolické bušení kladiva. Rozhodla se svého muže od kutění nerušit. V poklidu vybalila tašky a zamířila do dětského pokoje, že zkontroluje Jonáše při psaní úkolů. Otevřela dveře a zhrozila se. Student třetího ročníku gymnázia nikde! Dokonce tu nestála ani jeho školní taška.

    V její tváři se zračil panický výraz.

    Seběhla ze schodů a vrazila do dílny.

    „Auvajs,“ vykřikl Hugo. Jak prudce otevřela dveře, lekl se a praštil do prstu.

    „Všeho nech. Jonáš tu není!“

    Hugo jen pohodil rameny. Někdy svou manželku nechápal.

    „No a co? Je mu osmnáct.“  

    Jeho logický argument ji neuklidnil.

    „Půjdeš ho hledat!“

   „To ví že jo. Já budu pryč, on mezitím přijde a na mě pak bude udělat snídani. Tůdle!“ Ledva to dořekl, začal opět tlouct kladívkem. Už byl skoro hotov. Zbývalo akorát pořádně zbít střechu.

   Klára si uvědomila, že tady nepochodí a nejmoderněji zařízený pokoj v celém domě opustila.

   Přecházela v kuchyni sem a tam. Jelikož nepatřila mezi fanoušky pěší turistiky, brzy jí toto putování napříč místností zmohlo a musela si odpočinout. Sedla si na židli. Položila hlavu na stůl. Než uplynula minuta, spala jako když ji do vody hodí.

   Probudilo jí třísknutí domovními dveřmi.

   Vyskočila na nohy. Židle se převrhla.

   Vrhla letmý pohled na nástěnné hodiny. Za pět minut půlnoc.

   Doklusala do síně. Jonáš se zouval. Kláru praštil přes nos pach alkoholu a cigaret. Zhrozila se, ale hlavně že je její syn opět doma.

   „Zamknul jsi?“ pravila na uvítanou.

   Jonáš se na ni zazubil. Zakroutil hlavou. Jeho matka postřehla koutkem oka pohyb na schodišti. To vykoukl Hugo ve svém novém pyžamu. Usmíval se.

   „To by mě zajímalo, Jonáši, co nám připravíš dobrého k snídani?“ 

   Ťuk, ťuk.

   Někdo klepal na dveře. Jonáš k nim přiskočil a otevřel. Na prahu stála drobná slečna.

   „Pojď dál,“ vyzval ji Jonáš. „Maminko, tatínku, tohle je Blažena.Moje holka. Skvělá kuchařka a jelikož dnes přišla poslední, bude dělat snídani ona.“

    Rodiče se na sebe zmateně podívali.  

   Blažena převzala po Kláře její monopol na dělání snídaní (a později i obědů a večeří). Nikomu to nevadilo. Byla opravdu dobrá kuchařka.

   V rodině Hrubešových se od toho dne docela často stávalo, že Hugo zval svou nastávající snachu na pivo. Když se vraceli ze štace, nedal jí ve dveřích samozřejmě přednost.