večer se plíží ven

z vyschlého dřeva

této tváře

táhne mne s sebou

houslovým grifem pratetiny vlásenky

zarezlé nepatřičnou touhou

ochutnat dospělost

zahlížím přes okraje ohrad

drhnu v zákazech

to ty

jsi tam

tam ve včerejších dlaních

má jizvo náhradních skutků

zásekem ostřic

do saténu kůže

přikládám ke rtům

zdánlivě chladný úsvit

zatroubit na ústup -

a mizím

to jenom

zvenčí můžeš snít

že vítr rozeznívá šňůry

tvých zkamenělých košil

že piju do dna

a

že nebolí

když světlo usedne

jak láska

položená na oheň

a hoří