Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 28.12.
Bohumila
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky Šestá - Staré časy z kolekce Guild
Autor: CDM (Občasný) - publikováno 28.4.2010 (14:00:00)

Na přístavech není vůbec nic romantického. Spousta dřeva, dehtu, látek, potu, moči a špíny. Jediné, čím se přístavy liší od chlévů, pomyslela si, že všechno tohle se sem vozí i od cizích hovad.
Chvíli se zamyšleně dívala na mrtvou kočku houpající se uprostřed olejové skvrny, jak oždibovaná rybičkami rytmicky narážela do trupu lodi.

U cesty seděl polonahý chlapec a dlouhým proutkem lovil dešťové kapky, které v prachu tvořily ploché důlky.
Natáhnout proutek...a ucuknul.
Natáhnout proutek...a ucuknul.
Natáhnout proutek...
„Jestli toho nenecháš, chlapče, co nejdříve tě tu někdo zašlápne. Jak se jmenuješ?“
Ze země se beze strachu otvíraly dvě veliké oči pod černou rozcuchanou čupřinou.
„Shiro, pane.“
„Tak se jmenuješ?“
„Tak mi říkají.“
„A to ze mne nemáš strach?“
„Ne, pane.“
„A víš ty, kdo jsem?“
„Ne, pane.“
„Kde máš rodiče?“
„Nemám, pane, jsem u strýce.“
„A chceš jít se mnou?“
„A dáš mi jíst?“
„Ano, dám. Máš rád ryby?“
„Ano.  A můžu si vzít ten proutek, pane?“
„Vezmi, než na tebe vezmu hůl,“ zasmál se muž.

„Au!“
„Ano, říkal jsem ti to. Ještě jednou.“
„Odkud?“
„Od střehu.“
Potemnělou dvoranou se ozýval pouze zvuk cvičných zbraní narážejících o sebe, dusot nohou ve výpadech, ústupech, skocích a úderech a zrychlený dech dvou cvičících.
„Zatraceně!“
„Ano, nehněvej se, ale stále ta samá chyba. Raději budiž bit, než bys byl raněn skutečnou čepelí.“
„Ano. AU! A zač tahle?“
„Že jsi roztržitý.“
„Nejsem. Já jen...že je to letos první sníh...“
„Ano. Je to první sníh. A padal před rokem, před dvěma a bude příštího roku zas. Je snad sněhová vločka cennější, než tvůj život?“
„Není, to rozdhodně není.“
„A přece se mýlíš. Pohleď, jak je utvořena. Jak je utvořen tvůj život? Když dopadne, již naplnila svůj osud. Ty nikoli, ty jej stále hledáš. Od chvíle, kdy jsem tě našel na ulici. Jediné, co je vám oběma společné, že pocházite od boha.“
„Ale....AU!“
„Ani takováto hloupá slova tě nesmějí rozptýlit. Jinak tvůj život skutečně nemá větší ceny nežli ta vločka, co ti právě sedí na nose.“

Narazil na ni před špinavým krámkem v jedné z bočních ulic, když se snažil vyhnout rozjásanému davu halasně vítajícímu potulné komedianty.
Měla na nose bradavici. Ošklivou. Ale ta už nemohla pokazit skvělý dojem, který zanechávaly vrásky dokreslující symfonii boláků všemožných nemocí zdobících její tělo, z nějž byla, jak si s trochou úlevy pomyslel, vidět pouze téměř lysá hlava.
„Co chceš, stařeno?“
„Mám pro tebe budoucnost, můj pane, gň, gň, gň,“ zaskřehotala a hloupě se zahihňala.
„Co to povídáš? Tu máš, jdi a kup si rýži a nech mne na pokoji.“
„Nenechám tě, protože jsi sem nepřišel o vlastní vůli, ale protože to bylo nevyhnutelné.“
Ano, bylo, pomyslel si, těm nesmyslně veselým oslům se vyhnout nedalo. A protože jsem se nevyhnul oslům, musel jsem naraziti na rohy staré kozy.
„Chceš mi věštit budoucnost? Což ti nemohu ty peníze jednoduše jenom dát?“
„Ó, ne, to bys nemohl, staré kozy jednoduše tak jenom nedostávají, gň, gň, gň.“
Zarazil se.
„Ach ano. Tak zaujala tě stará koza svými rohy, či chceš raději do bezpečí k oslům?“
„Co mi chceš!“
„Mám ti vyřídit...“
„Od koho!“
„...že tě čeká skvělá budoucnost. Co nevidět budeš mezi prvními, můj pane, celá země bude znát tvé jméno a bude jej vyslovovat v úctě a bázni. On jej bude vyslovovat v úctě a bázni. Měl bys na ten okamžik být připraven, můj pane. Nikdo, jak zdá se netuší, co je to mít slávu, co je to mít moc a jak obě tíží. Již brzy ta chvíle příjde. A pak mne vyhledáš. A pak, můj pane, zabiješ císaře abys zaujal jeho místo, jak se sluší.“
„Stařeno, kdo...coto...kde jsi?“

Dusot kopyt letěl savanou, plašil ptáky hledající vodu mezi kameny, unuděně zvedal hlavy unuděných lvů a vystřeloval do výšky vyplašené gazely, odrážel se od skal, tříštil kameny na drobný šterk, čvachtavě přeletěl řeku a se svistem zmizel za rákosím, rozdráždil psy ve vesnici a se zafrkáním utichnul.
No, co tohle je za novinky, pomyslel si se zvednutou hlavou v pozici, již považoval za zdvořilý zájem. Vykročil za zvuky, ale nespěchal, třeba byl zvědavý. K jeho stavu se spěch nehodil, nepůsobil dost důstojně. Kromě toho potřeboval ještě dokončit rozdělanou práci tady v bahně ve vysychajícím korytě řeky. Zase mi budou vyčítat, že jsem jako prase, pomyslel si s hořkostí.
Uleknul se nejprve, když opatrně vyhlédnul ze vzrostlých trav. Pocit vlastnictví a tedy nadřazenosti mu ovšem dodal chybějící kuráž. Přišel k prvnímu obydlí a důkladně si prohlédl to, co stálo před ním. Bylo to několikrát vyšší než on, zamyšleně přežvýknul zbytek od snídaně, mělo to černé chlupy, tedy na krku a zadku, divoce to koulelo vyvalenýma očima, z huby tomu tekla pěna, hnusné žluté zuby, svaly po těle se tomu třásly a přitom to mělo růžový čumák a vůbec to působilo dojmem dost hloupého zvířete. Tohle bude prase, pomyslel si, a vyškrábnul si z ucha špínu odhadem z minuléh týdne. Sice není tak špinavé, jak říkají, že bývám já, ale tohle bude prase.
A spokojen se soudem, který nakonec uzavřel jeho filosofické dopoledne, vrátil se zpět k hledání kořínků do koryta řeky, již mladý Pumba považoval za svou.

Stál na lodi, na přídi, přivíral oči ve větru a naslouchal tlukotu plachet.

Před očima měl stále tu tmavou smrdutou chýši, ohavnost, v níž v jeho zemi nebydleli ani otroci. Nezměnila se, jen jí přibyl pár bradavic na čele a oslepla. A měla delší nehty a hloupější řeči vedla; v hlavě mu zněl její skřehot: Budeš musit zvolit, Shiro, protože tě chce zabít. Poznáš ten den i tu chvíli a to místo. Pak musís zabít ty jej. Zabij jej, Shiro, buď silný.
Necítil smutek, zášť, necítil vděk nebo výčitky. Cítil úlevu. Ctil povinnost. A povinností bylo zbavit svět toho démona. 
Svými slovy si vyžádala smrt a té se jí dostalo. Miluje svého císaře. A nikdo se nebude tak rouhat.
Opatrně se dotknul palčivých ran na tváři.
Zabil ji.
Ale za ty lži si nic jiného nezasloužila.

Stál na lodi, na přídi, přivíral oči ve větru a naslouchal tlukotu plachet.

Zabil ji.
Stál mezi všemi lidmi a ševelícím hlasům.

Ale teď se nebyl zcela jist, zda přeci snad nepochybil, zda přeci snad neměla pravdu. Znova se opatrně dotknul špatně zhojených jizev na tváři.

„Kapitáne?“
„Ano, můj pane?“
„Vstoupím. Jdu ale pouze já, kněží a První čepel, můj ochránce.“
„Ale pane...to...to je proti zvyklostem. Vždy vladař vstupuje sám a...“
„Rozuměl jsi, co jsem řekl, kapitáne?“
„Ano, pane.“
„Tak to bez řečí proveď!“

A tak vstoupili do chrámu: císař Angsiyan, kněží a kněžky bohyně Dwayny a císařův strážce Shiro. Poprvé za tisíc let měl být císařovým modlitbám a díkům za přízeň a hojnost, jíž dobrá bohyně zahrnuje jeho národ, přítomen někdo jiný, nežli pouze ritualisté.

„Zabije tě, Shiro, víš to, udělal tě strážcem, aby tě měl u sebe a pod kontrolou, vezme tě pak do chrámu a zabije tě, Shiro, můžeš být císařem, když ho zabiješ ty v pravý čas, Shiro, vezme tě pak do chrámu, Shiro, udělal tě strážcem, Shiro, pod kontrolou, Shiro, zabije tě, Shiro, císařem zabije tě, Shiro, císařem pod kontrolou zabije tě čas, Shiro, Shiro....S H I R O!“
„Huh?“
„Shiro? Volal jsem tě několikráte.“
„Ano? Co se děje?“
„Jsi v pořádku? Zdáš se mi...nemocný.“
„Ne, pane. To jen to rozrušení. Budu s císařem při modlitbách.“
„Ach, tohle...“, usmál se Angsiyan, „císař se modlí jako poslední vesničan v Tsumei. Studí jej u toho kolena a tlačí chladný kámen. Pojď, Shiro, pojď se mnou.“

„Co se to tam děje? Nevidím…“
„Ale, císař tam šel se Strážcem.“
„Cože? Nešel sám?“
„Ne, vždyť to říkám, šel! se! Strážcem! Jsi hluchý, želvožroute?“
„Pozor na slova, příteli, abys nedostal tím želvím krunýřem, co mi zbyl, pořádně přes držku!“
„To nemáte úctu k tomuhle dni a místu? Ani špetku?“
„Ty se do toho nemotej, hňupe!“
„Smrdíš rybinou, pitomče.“
„Prdíš do mechu, moučnej červe.“
„Jen počkej, tady jsem někde si dal nůž, jen počkej počkej počkej.. arghghlumpt!“

To ty oči, pomyslel si potom. Byla to jen žena, ale ty oči, ty mě omluví, však on je viděl taky. A taky zbělal, i když u něj...ale ty oči...proboha živého kteréhokoli, to nebyly oči. Slyšel jsem o ní, každý o Vizu slyšel, ale..ty oči... řítilo se hlavou Wu Kungovi, když se prodíral davem ven od chrámu. Bylo mu jedno, co tam ta žena chtěla, proč tam byla, úplně zapomněl na hádku, kterou nestihnul dokončit, bylo mu lhostejno, zda císař poděkuje za úrodu či ne, i když by se to po tom dobré roce slušelo, bylo mu lhostejno, že ztratil a nemá botu, již si odvázal, nože nemaje, pro ztrestání protivníka, a že si rozdírá chodidlo a kotník do krve o ostré hrany kamenů, když odvazoval chvatem svoji loď. Nevšiml si, že o několik yardů dále úplně to samé, jen obut, činil i Kurzick. Ty oči je hnaly.

A oběma zachránily život.

„Buď zdráv, Victore. I ty, Archemore.“
„Buď zdráva, Vizu.“
„I ty.“
„Lidem jde jeden hlas...“
„...ano, víme. A jsme připraveni.“

Císař vyčkal, než knežky zapálily vonné tyčinky, než na uhlíky nasypaly kadidlo, než rozžaly svíce a olejové lampy. Pak se tiše vzdálily bezeslova mizejíc za závěsy a sloupy. Zmizely i jejich stíny.
Císař pokleknul a dlouho hleděl na sochu dobré bohyně, která pečovala o jeho národ a jak se zdálo držela nd ním svou štědrou a ochrannou ruku.
Sklonil se tváří k zemi a započal s modlitbami.

Za ním se jizvy roztáhly do úsměvu.

Shiro pozoroval peříčko.

V proudu světla se snově, až přízračně a neuvěřitelně něžně snášelo houpavým letem k zemi. Je s nevírou, jak dokonale jsou ta vlákénka složena, jak do sebe skvěle zapadají, jak se doplňují, jak utvářejí ten podivuhodný celek, jak se na nich lomí světlo, jak krásně se odráží, leskne, jak si na tom červeném peříčku dokáže vyhrát jeden paprsek zapadajícího slunce, jenž z prachového peříčka plameňákova dokáže na několik vteřin rozhořet obětní plamen posvátné bohyně, jenž hoří a blikotá a leskne se a oslňuje než jej uhasí a k zemi stáhne krůpěj krve z otevřené krční tepny.

Dusot po schodech.

Čekal.

Přicházeli.

Rozrazili dveře.

Stál tam jako smrt. U nohou mu ležely jak mrtví ptáci knežky snažící se bránit svého císaře, poseté útržky hedvábí, peříčky, korálky, šňůrkami z mincí, zvonečků, kostiček. Stál tam, zbraně v rukou, se skloněnou hlavou jak by čekal trest, zády k nim, jakoby je vyzýval. Stál tam.

Viktor s Archermorem na sebe pohlédli.

S výkřikem vedli své družiny potrestat toho, jenž zabil Věčné slunce.

Byly to zlomky vteřin. Když zemřeli první čtyři, kapitán stráže u vchodu se teprve prvně nadechnul po Archermorově ráně, která jej přesvědčila, aby je vpustil do chrámu.

Nikdy jej neporazíme, problesklo Archermorovi hlavou. Nikdy. Snažíme se každý za sebe, za svůj národ, jak tupci. Společně snad, ale každý zvlášť ne. Já to vím. Viktor to ví. On to ví.
„Viktore?“
„Zemřeme?“
„Ano.“
„Vím to.“
„Za klany!“
„Za Echovald!“

Oslepeni bleskem světla přivřeli oba oči. Uslyšeli výkřik plný zloby a bolesti. Co jim ale otevřelo oči, bylo překvapení, kterého v tom výkřiku bylo nejvíce.

Shiro stál tam, kde jej viděli naposledy. Jen ... neozbrojený. Stál tam, na prsou a pod pažemi se mu rozlévaly krvavé skvrny. Ruce mu visely podél těla a prsty sebou škubaly v posledních impulzech doručených rozbitými nervy, prořezanými šlachami a odkostěnými svaly. Krev mu kapala z prstů. Za ním přes zvláštní nachovou auru, která se kolem něj rozlévala, viděli dívku. Zvedala se z kleku, v každé ruce nůž, odhodila si vlasy z čela.
„Můj císař je pomstěn, zrádče!“

Náčelníci dvou největších národů Canthy se chopili každý jedné Shirovy zbraně a s divokým mlčením jej napadli. Nevšímali si slov, která mu splývala z usmívajících se rtů. I kdyby ano, nezastavilo by je to.

Pohled, který si ti tři věnovali, byl jejich poslední.

Tehdy zkamenělo moře i hvozd jako trest národům těch, kdo jej zabili. Jakým to démonem musel být posedlý, hnalo se jí hlavou. Kolik, ach bože, kolik životů tehdy bylo zmařeno. A my...težce si povzdychla... my jsme vyvrženci. Nefriťané námi opovrhují, Am Fahové nás nenávidí, Obsidiánové se nás štítí, obyčejní Canthané se nás bojí a ti vyšší..ti o nás nehovoří a potichu a nepozorovaně nás odklízí. Kolik nás zbývá.
Znova pohlédla na vodu, kde se rybky praly o koččino oko.
Kolik je těch rybek.

Jen kruhy na vodě, Violette, jen kruhy na vodě.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
atreb (Občasný) - 28.4.2010 >
Body: 5
<reagovat 
 CDM (Občasný) - 29.4.2010 > atreb> dekuju
<reagovat 
jelen (Občasný) - 29.4.2010 > Mě se to nelíbí. Přijde mi to dost kýčovitý a místy mi to nedává smysl, je to taková kláž z braku bez hlavy a paty.
„Můj císař je pomstěn, zrádče!“.........s divokým mlčením jej napadli
Doporučil 
<reagovat 
 CDM (Občasný) - 29.4.2010 > jelen> ja vim presne, co jsem chtel rict. daval jsem to cist jeste jednomu cloveku, ktery bohuzel zna vsechny okolnosti toho pribehu, tedy on tomu taky rozumel.

ovsem melo by to byt srozumitelne pro vsechny... tedy dekuju za poznamku....a prosim u ujasneni - kde presne to nedava smysl?
<reagovat 
 jelen (Občasný) - 29.4.2010 > CDM> Jednak tam je dost věcí nedovysvětlenejch, proč zabil bábu, jaký osly, jaký kozy, ale OK, to může bejt i záměr, pak některý věty mi přijde, že nedávaj smysl.

Kapky padaly do prachu cesty a tvořily v něm ploché důlky, a vzájemně se přebíjely.
Natáhnul se proutek...a ucuknul.
Natáhnul se proutek...a ucuknul


Proutek ucuknul, nebo kdo, to z toho neni jasný.

Připadá mě to jako záznam 13 dílu nějakýho kreslenýho asijskýho animáku a to by sem teda taky děj nestíhal a to by k tomu byly navíc obrázky.

Nejsem schopnej posoudit, jestli je to dobrý nebo ne, ale mě to moc smysl nedává a nic moc mi to neřiká.
<reagovat 
 CDM (Občasný) - 29.4.2010 > jelen> Dekuju..

S tim proutkem mi to prijde i na pate precteni srozumitelne...zacalo prset, v prachu ulice sedel maly kluk, ktery si hral s proutkem, ktery natahoval a ucukaval s nim. Je to konecne patrne i z nasledneho rozhovoru, kde cizinec s usmevem rika, ze kdyz bude takhle sedet a pokracovat v tom, co dela, ze ho nekdo zaslapne.

osli a kozy... no, liboval si, ze utekl hlavni nacpane ulici a pritom narazil na starou smradlavou osklivou babiznu... takhle to melo byt a takhle to neni... dekuji za pripominku a opravuji.

proc zabil babu tam ma byt patrno, neni, opravuji a dekuji za pripominku
<reagovat 
 jelen (Občasný) - 30.4.2010 > CDM> Aha, možná sem to poprvý nečet dost pozorně. Takže, jestli sem to dobře pochopil, baba mu řekla, že zabije císaře, on jí za to zabil. Přitom to v něm hlodalo, takže ho ve výsledku opravdu zabil, ačkoliv nebyl objektivní důvod. Jinými slovy, baba věděla, že jí zabije, takže ho přiměla zabít císaře, ca což ho (Shira) zabily stráže a tím se mu bába zpětně pomstila?? Takže bába byla potvora. Pochopil sem to správně??.
<reagovat 
 jelen (Občasný) - 30.4.2010 > CDM> No, musim přiznat, že sem přehodnotil svuj názor. Neni to muj šálek čaje teda, ale má to něco do sebe.
<reagovat 
 CDM (Občasný) - 30.4.2010 > jelen> Ano, je to presne takhle, jak rikas...tedy...takovy byl muj zamer...

dekuji
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 2 3 4 5 (7) 7
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter