Můj muž přišel s tím, že ode dneška bude jíst nějaké vitaminy, a to vždy půl hodiny před večeří. Jenže když s tou novinou přišel, byla večeře téměř hotová. „No nic“, řekl, „tak vitaminy až od zítřka.“ „Né, tak to né, když chceš vitaminy před jídlem, tak si je klidně dej, já tu véču můžu pozdržet…" a vypnula jsem vztekle sporák s hotovou pizzou. „Když seš takovej a nebude se kvůli tobě jíst včas.“ Neudržela jsem se a dodala výtku. „Né, vždyť říkám, že teda až od zítřka…“ Ale marná snaha, jednou projevil přání, tak ať to má. Pizza v tý troubě klidně počká. Člověk se tady snaží, aby druhej měl na talíři s příchodem domů...

„Prosim tě, vyndej už tu pizzu, ať se teda najíme, já ty vitaminy odkládám, nevzal jsem si je!“ Halekal manžel a tak dlouho mě přemlouval, až jsem svolila. Šla jsem tedy do kuchyně a otevřela dvířka trouby. Vzala jsem chňapku a vytáhla plech s černým kolem. Pizza. Úplně černá. „No, víš… tak si ty vitaminy dej klidně dneska… za půl hoďky si dáš chleba s paštikou a máš to…“ Namítla jsem ledabyle… „Co se stalo?“ Manžel se přiřítil do kuchyně a u hlavy mu zřetelně plála bulbina s nápisem: SPÁLILA TO!

„No tak je černá, no. Tak dlouho ses handrkoval o kus žvance, až se to připálilo!“ Marně namítal, že chtěl vitaminy odložit a nehandrkovat se. Žena má vždycky pravdu a jíst se má včas.