To jaro bylo tehdy něčím zvláštní... Bolelo ji v hrudi, že se mnohdy ani nadechnout nemohla, ale přesto nadále ležela na zádech s tím obrovským balvanem na prsou. Byla to žula, jeden z kamenů nejhouževnatějších. Voněla severem, její členitost skýtala tolik zákoutí a znovuobjevovaných překvapení, nad nimiž úžas mnohdy dával zapomenout na bolest, co připomínala pád po zádech do propasti... "Kam asi doletím?", říkala si, ale nechtěla vše domýšlet. Chtěla si té vzácné žuly užít, co jí síly budou stačit... Představ si člověka s kamenem na prsou... Může začít volně tančit? I když je pro ni ten kámen sebevzácnější, je to přece jenom kámen. Člověk, natož ŽENA, potřebuje tanec... A když taková žena začne tančit, tu se otevře nebe a z oblaků začne padat déšť... Teplý, hřejivý, něžný... Ta žena přestane tancovat, zastaví se, celá promočená udiveně hledí na své tělo, po kterém každá kapka tou svou cestou putuje až k nohám, aby je zlíbala a po tvářích jí začnou stékat slzy. Hřejivé, zářící slzy štěstí, které ženám tolik sluší... Z jejího těla se pomalinku smývá prach, který tam zbyl po kameni... Představ si tu ženu. A co když pršet přestne? Otevře se nebe napodruhé, rozzáří se Slunce a to je ten správný čas pro zpěv... Žena zpívá, kochá se svou krásou a v tom si uvědomí, že už je vlastně léto...