Šmirgl a Skobičák
V jednom lese bydleli dva skřítkové, jmenovali se
Šmirgl a Skobičák. Teda nejsem si uplně jistej, jestli to byli zrovna
skřítkové, protože někde se uvádí, že skřítkové maj křidýlka a ty oni teda
určitě neměli. Možná to byli spíš trpajzlíčci, ale na ty byli, řek bych, moc
mrňavý. Navíc neměli fousy, jen dlouhý kníry, furt měli ty kníry umolousaný od datlího guláše, případně od houbovýho
blafu, když se jim nepodařilo žádnýho datla zastřelit. Byli akorát tak velký,
aby mohli jezdit do práce na cvičený kuně (Šmirgl měl kunu lesní, kdežto
Skobičák kunu skalní, aby se jim to nepletlo). Oni to nebyli teda jejich
vlastní kuny, ale kuny služební.
Jo, taky šmoulíci to určitě nebyli, protože jednak nebyli
modrý a taky to nebyli žádný hodný pidižvíci, ale zatracený malí neřádi,
zakrslí parchanti a mrňaví záškodníci. V tom spočívala právě jejich práce,
jezdili na kunách po lese, předělávali jedlý houby ma prašivky, čůrali na
borůvky (když před tím otrhali ty nejsladší na borůvkový čůčo), dráždili zmije a
dělali fúru jinejch poměrně zábavnejch věcí, který se nemaj dělat. Dá se říct,
že je jejich práce bavila a byli v ní dobří, měli oba dobře našlápnutou
kariéru.
Když nebyli v práci, tak chlemtali borůvkový čůčo,
kouřili mochomůrku (to dělali někdy i v práci) a cpali se datlím gulášem
(když se jim podařilo odprásknout nějakýho datla). Oni totiž nevěděli, že na
borůvky se nečurá, že po borůvkovym čůču tvrdnou játra a po mochomůrkách měkne
mozek. Nevěděli to poněvač jim to nikdo neřek. Na druhou stranu, i kdyby
věděli, stejně by jim to bylo šumafuk. Oni byli už oba takoví.
Šmirgl se Skobičákem mluvili zvláštní řečí, který žádnej
člověk nerozumí, jenom já. Oni toho ale moc nenapovídali, řikali třeba: „Je to
málo tučný, musíme sundat příště nějakýho tlustějšího datla,“ řikali, když
jedli datlí guláš. „To teda píše,“ řikali když chlemtali čůčo. „Hehe Skobičáku,
já tě vidim zeleně,“ řikal Šmirgl když kouřili mochomůrku. „Fuj Šmirgle, ten
houbovej blaf je dnes obzvlášť hnusnej, že tys do něho dal hnojník, “ řikal
Skobičák, když jedli houbovej blaf.
Sázení hovad
Jednou koncem jara přišel čas sázení hovad, hovada se sázej
koncem jara, aby byly zralý právě když se lidi chtěj svlíknout do plavek, nebo
si vzít tričko s krátkym rukávem. Takový hovado se musí zasadit do pěkně
mokrýho mechu, aby bylo hezky vypasený, musí se pohnojit namletym žlučákem, aby
bylo zuřivý a zalejt odvarem z kopřiv, aby pořádně kousalo. Šmirgl se
Skobičákem dokázali vypěstovat pěkně
vostrý hovada. Sázeli zásadně odrůdu žíhanej žralok a dvakrát za ně dostali
cenu poroty na výstavě obtížnýho hmyzu. Oni na to měli takovou tajnou fintu,
přidávali do odvaru semínka z bolševníku a ještě jiný tajný přísady.
Ráno vyrazili v poměrně dobré náladě, zastřelili předtim
pěkně tlustýho datla a nacpali si břicha datlim gulášem, že se sotva vyškrábali
na svoje kuny. Měli s sebou každej pytel s hovadí násadou, motyčku,
konývku, čutoru s čůčem, něco sušený mochomůrky na kouření, kotlík
s gulášem a pláštěnku z obalu od tatranky. Celý den pilně pracovali a
každej nasázel hovad z celýho pytle násady. Vraceli se skoro za tmy,
celkem unavení a těšili se, že se nalejou čůčem, až jim poteče ušima ven a
zazpívaj si u toho nějaký děsivě sprostý odrhovačky...
Když dorazili ke svojemu domečku, docela slušně se zděsili.
Tam kde stával jejich domeček, stál teď zaparkovanej nablejskanej teréňák.
Domeček byl celej rozvalenej, jak přes něj přejelo levý přední kolo. A to by
nebylo nejhorší, nad celym obrazem zkázy se přeléval nakyslý pach kvalitního
borůvkového čůča, které se rychle vsakovalo do jehličí. Což o domeček, beztoho
do něho teklo a byl celkem vybydlenej, Skobičák zrovna nedávno řikal Šmirglovi,
že by se mohli poohlédnout po jiném bydlení, nejlépe po nějaké suché, útulné,
příjemně zařízené noře. Jednoduše by z ní vykopali zvíře, které by
v ní bydlelo (pokud by bylo slabší než oni) a přestěhovali se do ní. Ale
bez čůča?? Než uzrajou borůvky a vykvasí čůčo, co budou zatím pít? Oni
z toho čůča totiž čerpali svoji zlomyslnost, potměšilost, vyčůranost,
zákeřnost, podlost a škodolibost. Vem si třeba takový pěstování hovad, to je
celkem dřina, zvlášt, když seš malej skřítek a musíš bejt pořádně škodolibej,
aby Tě to bavilo.
Skřítkové byli z toho moc smutní, měli hlad, byla jim
zima, neměli žádný čůčo a navíc začalo pršet. Plakali, bědovali a nevěděli co
budou dělat. Noc byla protivně mokrá od deště a dost studená. Ráno nablejskanej
teréňák odjel (myslivec, co v něm přijel v noci odstřelil dvě srny,
jelena, divoký prase, hejno bažantů a sedm veverek, teď se jel domů vyspat).
Skřítkové smutně obcházeli, co zbylo z jejich
pařezovýho domku. No, nebylo to zase tak zlý, kamna převržený, peřiny zablácený
(ale to byly i před tím, protože opilí skřítkové chodili do postele
v botách), křesílka trochu polámaný, ale ne tak, by to nešlo opravit. No,
jak řikám, nebylo to zase tak hrozný, jediný co bylo nenávratně v tahu
bylo to borůvkový čůčo.
Opravování domečku
Oprava domku zabrala skoro celej tejden, Skobičák zapřáhnul
kuny do kusu borový kůry a z tý si se Šmirglem udělali novou střechu,
opravili stěny mechem, znovu postavili kamna, sklížili křesílka a Šmirgl
dokonce vypral peřiny. Když byli s opravou hotoví, domeček vypadal dokonce
ještě líp než před tím neštěstím. Šmirgl ale onemocněl, začaly se mu dělat před
očima mžitky, jazyk mu opuch a začal mluvit docela z cesty. Skobičák hned
poznal, že s jeho kamarádem není něco v pořádku a dokonce i věděl co
(ani on se necejtil nejlíp). Šmirglovi se totiž moc stejskalo po borůvkovym
čůču. Skobičák věděl, že jestli něco neudělá, mohl by Šmirgl taky třeba umřít.
Jenže co dělat borůvky byly ještě zelený, sám na nic nepřijde. Osedlal si tedy
kunu, rozloučil se se Šmirglem a vypravil se za starou ropuchou. Stará ropucha
byla jejich kamarádka, byla škaredá, jedovatá a daleko zlomyslnější, zákeřnější
a škodolibější, než Šmirgl se Skobičákem dohromady. Bydlela v lopuchách a
byla proto děsně mazaná. Skobičák jí našel u potoka, vyhřívala se na kameni a
měla zrovna docela dobrou náladu.
„Ropucho, kamarádko, máme průšvih.“ Povídá jí Skobičák.
„Všechno čůčo se nám vsáklo do jehličí a Šmirgl je z toho docela nemocnej.
Leží v posteli a blábolí. Jestli mě neporadíš, tak možná umře.“ Ropucha
otevřela jedno oko, podíval se na Skobičáka a chvíli nafukovala hubu, pak
povídá: „Tenhle potok teče z vrchoviště, tam rostou klikvy, ty klikvy přes
zimu přemrznou a na jaře zkvasí. Jářku Skobičáku, dones mě jich pytel a já tě
naučím, jak z nich vypálit kořalku. Jestli ta Šmirgla nepostaví na nohy,
tak už fakt nevím.“
|