Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 13.11.
Tibor
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Terik
Autor: jeseterka (Občasný) - publikováno 23.3.2010 (11:45:05)
Terik rozkrojuje velkého vorvaně spolu s ostatními.
Všichni jsou od krve, z vnitřností se ještě kouří. Z majestátního kytovce se pomalu stávají díly a dílky, naplňující kontejnery.
Maso. Kosti. Krev. Kuchat nožem. Řezat pilou.
Rozříznout až k páteři. Nechat ji trčet do vzduchu.
Za chvíli zbude jen ledová kostra.
Přebírat. Dávat na hromady. Dělit.


Malá Anuka pobíhá kolem, otec ji odhání, ať nepřekáží. Matka ji odvádí stranou.
Psi štěkají v dáli, cítí pach krve a masa. Přijíždí velký náklaďák a odváží kontejnery do fabriky, zůstávají tady jenom zbytky.
Zbytky pro pracanty, jejich rodiny a psy.

Matka se tváří spokojeně. Otec se pleská po tvářích.
My a oni.
Jsme silní muži. Umíme vzít za práci.
Silnými pažemi drtit.

Terik s velkým nožem stojí ve dveřích, je celý od krve, ale to nevadí.
Stejně vypadá k pomilování.
Tmavé vlasy a oči. Pohled, který elektrizuje.
Pomalu se k ní přibližuje. Zamaže jí domácí oblečení krví. Zanechá jí šmouhy na obličeji, ve vlasech. Z řídkých světlých vlasů udělá chuchvalce.
Koudel.
Dotek na obličeji. Rukou.

Dívá se na své krvavé ruce, nechala si je, tak jak jsou.
Zamazala mu tou krví záda, když se k ní tiskl.
Přejížděla mu po tváři, lehkomyslně mu přejížděla ve vlasech i po hrudi.
Nacházela na něm stále něco nového.
Nechávala se neustále něčím překvapovat, nalézala nepoznané.
Prstem prozkoumávala jeho zadnici, křičela mu do ucha.
Nechávala si ho stékat do úst.
Pak jen ležet vedle sebe, vnímat dech toho druhého. Nasávat jeho vůni, cítit únavu.
Vždycky se zvedne, musí jít domů.
Sbalí svůj nůž a jde pryč.

Terik ve dveřích. Loučí se.
Odchází naslouchat chroupání sněhu.
Pomalu křupe, vzdychá a skuhrá. Křoupání se vzdaluje.
Zamává do tmy.
Jen temná vzdalující se postava.
Ostrý závan zvenku.
Mrazivý dech se proplouží kolem ní.
Nedutá.
Nedutá.
Přejde po pokoji. K něčemu zamíří.
Vytahuje papíry z poličky. Hledá červenou propisku.
Snaží se opravovat a soustředit.
Přeškrtávat chyby, opravovat písmena.
Měnit dětské písmo.
Málokteří umí psát bez chyb.
Je poznat, že to není jejich jazyk.

Terik po příchodu domů s nikým nepromluví ani slovo.
Projde bezmyšlenkovitě kuchyní a zavře se u sebe.
Matka se tváří svým klasickým výrazem. Zase si byl u ní?
Otočí se raději k Anuce.
Naservíruje jí dnešní zbytky z vorvaně.
Rybí kaše vypadá odpudivě.
Anuka sedí neposedně. Šermuje rukama nad talířem.
Pohupuje se ze strany na stranu.
Promlouvá ke své Lišce, své neviditelné kamarádce.
Otec zmizel v hospodě, zapíjí úlovek. Bude tam až do rána.
Snad ho někdo přivede.
Matce naskakují ostré vrásky na čele.
Pomalu se začínají prohlubovat.
Rýhy. Kůže.
V břiše dítě. Třetí.
Podobá se velkému nafukovacímu míči.
Plave ve vodě stejně jako ten vorvaň.
Malé rybí dítě. Hraje si s ručičkami, prozkoumává samo sebe.
Putuje v břiše.
Tahá si za prsty na nohou.
Matka přechází po bytě. Bez cíle. Občas něco přeskládá.
Pak si nakonec sedne k oknu a zapálí si cigaretu.
Dívá se někam do dálky. Sněhové vločky se jí rozpouštějí v očích.
Krystalky.
Ledové krystalky.
Chladný pohled.

Terik ve svém pokoji.
Sny. Sny o tom, jak by mohli opustit ostrov.
Tento ostrov. Tento ostrov. Tento ostrov.
Všude jen sníh. Otec vysedávající v hospodě s ostatními druhy. Matka se snaží udržovat v rodině tradice.
Prastaré tradice.
Kolik jich ještě zbylo?
Přemýšlí, že by odjel jednou z těch lodí.
Nasedl a odjel.
Jako muži tam.
Už by se nikdy nevrátil.
Opustit ostrov, opustit rodinu.
Opustit nekonečné rozřezávání ryb, konzervace, fabriky, večery po hospodách.
Být jen s ní.
Touží po nových možnostech.
Podívat se jinam. Být jiným.
Vždycky říkala.
Byl její nejlepší žák.

Terik v lavici. Všimla si ho už první den. Měl zvědavé tmavé oči a vyzývavě se na ni díval.
Po škole jí pomáhal s věcmi, i když se mu za to ostatní posmívali.
Nakládal jí věci na sáně a ty potom vedl až dlouho k jejímu domu.
Dlouho k jejímu domu.
Nemluvili.
Nevěděl, co by řekl.
Přemýšlel. Už se nadechoval.
Ale nakonec si to rozmyslel.
Raději nic neřekne. Třeba by řekla, že je to hloupé.
Podíval se na ni. Došli mlčky až ke dveřím.
Otevřela je. Chtěla ho pozvat dál.
Najednou zmizel.
Využil situace, kdy se otočila a rachotila v zámku.
Ani si nevšimla.
Ohlédla se, už tam nebyl.

Jindy na ni čekal před obchodem.
Čekal až si všechno nakoupí.
Díval se na ni malým oknem.
Dávala věci pomalu do košíku. Dlouho přebírala. Brala do rukou a zase vracela.
Něco se jí na tom nezdálo.
Když vyšla ven, byl už hodně prokřehlý.
Vrátila se do krámku a donesla čaj s rumem v kelímku. Byl teplý a příjemně hřál v žaludku.
Usrkoval. Byl tak horký, že si málem spálil rty.
„Chvíli počkej, až ti vychladne…“

První otevření dveří, pozvala ho dál.
Byla velká zima, nechtěla, aby prokřehl.
Hřáli se spolu u kamen, sousedka je dobře roztopila.
Nejdřív si všímal ohně, ale pak si víc prohlížel její prsty.
Sledoval jeden po druhém.
Bílé, kostnaté.
Malíček, ukazovák, palec. Klouby.
Chtěl se jich dotknout. Těch tenkých dlouhých polštářků.
Prsty. Nehty. Sledoval je. Co s nimi udělá. Jak s nimi pohybuje.
Rozmyslel si dotek.
Nevěděl, co by udělala.
Lekla by se?
Nadala by mu?
Jen tiše naslouchal jejímu vyprávění.
Říkala, že tu nikoho nemá. Cítí se osamělá.
Sousedka ji sice navštěvuje, ale je to stará žena, které ani pořádně nerozumí.
V její řeči se mísí tolik jazyků a nářečí...
Nabídla mu teplý koláč.
Ležel tam na talíři. Hnědooranžový.
Pomalu žvýkal. Převaloval v ústech každé sousto.
Koláč s marmeládou.
Dojedl.
Zvedl se a odešel.
Odešel.

Potřebovali by spolu odjet někam daleko.
Někam pryč.
Chtěl by dělat něco jiného než v konzervárně...
Děda měl ještě člun a harpunu. Byl rybář.
Lovil ryby, tuleně. Byl svobodný. Mohl si dělat co chtěl.
Ale on? Čím je on?
Evropané přišli. Nerozumí jeho řeči. Nechtějí se ji naučit.
Evropané.
Ti, kteří utvářejí tuto zemi. Dívají se na ni.
Nerozumí.
Chtějí měnit to, co je už staré, dané. To, o čem lidé mluví spolu polohlasně.

Matka od počátku sledovala s nevolí, jak jí pomáhal s věcmi, jak byl nadšený do školy.
Zavrtěla nad tím nesouhlasně hlavou.
„Stejně ti to k ničemu nebude...“ říkávala.
„Nauč se ulovit tuleně, medvěda, všechny ryby a ptáky, potom se spolu budeme bavit...“
Odvedla ho k dědovi.
Scvrklý malý stařík s potutelným úsměvem.
Spíš škleb.
Jedově žlutýma rukama čistí nože, háčky, harpunu. Stahuje zvíře z kůže.
Naučil ho lovit zvířata.
Dal mu napít.
Přihni si víc, nebuď takový mazánek… chechtá se dědek.

Stále více se těšil na ni.
Utíkal z domu.
Šel za ní. Jen aby jí mohl naslouchat.
Aby mu vyprávěla o zemi, ze které přišla.
Měl pocit, jako by byl jejím synem.

Měla narozeniny. Koupil jí papírovou růži a šálu.
Nevěděl, co jí koupit. Přehraboval se ve věcech. Lovit v krámku.
Hledat, rozmýšlet, zase odhodit.
Koupil jí papírovou růži a šálu.
Donesl s velkou radostí.
Usmála se na něj. Řekla, aby zbytečně neutrácel.
Nelíbilo se jí, že tolik pije. Sliboval, že přestane.
Vydržel dva dny a pak se opil.
Namol skutálel se před hospodou. Ledový sníh za krkem.
Někdo ho zvedl a postrkoval.
Někdo ho odnesl ze zimy.

Chodila kolem. Snažila se být nenápadná.
Chodila kolem, když on seděl uvnitř.
Lidé uvnitř si na ni ukazovali.
Podívejte, učitelka!
Hanlivě se šklebili. Šklebili se, až se jim krčily nosy.
Narazila do muže, co šel kolem.
Ředitel.
Ptal se co tady dělá. Něco mu pověděla.
Jeho žena je odtud. Napůl Evropanka, napůl domorodka.
Horká krev, co se nikdy neusadí.
Magická žena s velkými prsy. Tmavé havraní vlasy spletené do uzlu. Harmonie a krása.
Vedle ní si připadala ošklivá.
Nikdy je nepochopím...

Terik jí vsunul jazyk do ušního lalůčku.
Projížděl jí uchem, ohmatával vnitřní prostor. Ochutnával.
Bylo to poprvé.
Tam.
Ke konci školy. Terik už hodně vyrostl.
O trochu vyšší než ostatní chlapci ze třídy.
S hustými vlasy, do kterých mu zajela. Poprvé.
Jednala automaticky.
Vůbec nepřemýšlela.
Určitě to pro něj bylo poprvé. Vypadal tak nevinně.
Bylo to skoro jako dětská hra.
Laskal ji uvnitř a pohrával si s ní.
Hladit se a držet. Pronikat.
Zakřičel.
Leželi spolu dál, jeden na druhém. Naslouchali dechu toho druhého.
Doteky.
Jemné zapraskání. Záchvěvy.
Teprve když si utírala sperma tekoucí po stehně, tak jí to došlo.
Došlo jí to.
Teprve teď to vypadalo jako skutečnost.

Skutečnost?
Byla nervózní.
Vlastně ne pořád, ne hned od začátku.
Nejdřív si to užívala.
Čekala, kdy přijde k ní domů.
Čekala.
Ze školy ji nedoprovázel. Chodila domů sama.
V krámku si koupila kornout bonbónů sobě pro radost.
Těšila se z drobných věcí.
Ano, těšila se z drobných věcí.
Pořídila si psa. Dala mu jméno Robin.

Do konce školního roku se nesešli.
Dívala se po něm.
On jako nic. Jako by se nic nestalo.
Stále víc se bavil s jednou spolužačkou.
Začala ho podezřívat.
Koutkem oka ho sledovala.
Všiml si toho?
Spolužačka Agga se hodně na hlas smála.
Kupoval jí sladkosti. Hýčkal ji.
Teď nosil pro změnu tašku zase jí.
Sedávali spolu na schodech před školou.
Dělá to schválně?
Provokuje mě?
Zahleděla se mu do očí, ale uhnul pohledem.
Kouřili a smáli se. Pili domácí kořalku.
Tvářili se bezstarostně.
Plánovali jak prázdniny stráví spolu. Nejdřív budou pracovat. Aby měli dost peněz.
Procestují celý ostrov, navštíví všechny místní osady, vyslechnou si staré příběhy.
Najmou si loďku, budou se plavit kolem ostrova po moři, navštíví všechny okolní ostrovy a ostrůvky.
Kdyby našetřili dost peněz, mohli by se podívat i někam ven.

Možná by měla taky odjet.
Co tady? Vlastně ji tu nic nedrží.
Ani lidé. Ani krajina.
Měla bych odjet. Mám něco našetřeno.
Bude to stačit?
Měla by odjet.

Promluvit s ředitelem. Snad ji pustí.
Proč by ne?
Stejně ví, že sem nepatří.
Procházet se kolem moře.
Naslouchat šumění větru. Namočit prst do vody a ochutnat slanost.
Třeba tam někde je v dálce.
Tam vzadu.
Na tom ostrůvku.
Ne, to jsou jenom skály, nikdo tam nežije.
Možná jenom racci a tuleni.
Házet Robinovi klacek. Házet a vracet.
Jediný společník.
Mluvit k němu. Mluvit a zapomínat.
Snad postupně zapomene.
Všechna slova.
Všechny věty.

Vyhodila papírovou růži.
Hodila do koše mezi ostatní věci.
Přebrat co vezme s sebou.
Spousta věcí je tak zbytečných.
Bude ještě učit?
Nebo by měla dělat něco jiného?
Vrátit se někam, odkud přišla. Nalézt stará místa a staré lidi.
Nebo se vydat jinam?
Přemýšlet sama nad sebou.
Učebnice. Vytrhnout stránku a přeložit.
Kluk a holka namalovaní. Hrají si. Mají psa.
Paní doktorka. Paní učitelka. Písmena.
Stojí před tabulí a ukazuje.

Najednou se objevil.
Klepal jí na okno. Uprostřed prázdna, z ničeho nic.
Uviděla ho. Obličej za oknem.
Rozcuchaný. Hranatý.
Přemýšlela, jestli mu má otevřít.
Otevřít mu?
Byl rozhořčený.

Sotva otevřela, vpadl do pokoje.
Rozkročil se. Začal mluvit o překot.
Prý se jim to nepovedlo. Výlet se nezdařil.
Vydělali jen málo. Přesto se vydali na cestu.
Kde je Agga?
Zůstala v jedné osadě. Má tam příbuzné. Postarají se o ni líp.
Rozhodla se tam zůstat. Je těhotná.
Nevěděl, co má dělat.
Příbuzní chtěli, aby si ji vzal.
Rozešli se. Přijel sem nejrychleji jak dokázal.
Prý za ní.
Musí posílat peníze pro Aggu, jinak si pro něj příbuzní přijedou.

Všechno jí to rychle vypověděl.
Zrychleně dýchal. Často se mu pletla slova do sebe.
Jedno začal, když ještě druhé nedokončil.
Sedl si do křesla. Podíval se na ni.
Měl slzy v očích.
Malý kluk.
Podívala se na něj. Vzala mu hlavu do dlaní. Pohladila po vlasech.
Šeplal jí do rukou, do klína.
Projížděla mu v pramíncích, omotávala je kolem prstů.
„Jsem zničený…“
Zůstali tak skoro hodinu. Nikdo už nepromluvil.
Jen naslouchali tomu druhému.

Pak se zvedl a sedl si k oknu.
Díval se ven. Schoval si hlavu v dlaních.
Začala ho chlácholit.
Chtěla mu odpustit.
Milovali se dvakrát po sobě. Usnuli si v náručí.

Příští týden nastoupil do konzervárny. Smířil se s osudem.
Byla dál učitelkou.
Další školní rok.
Další školní rok.
Učila. Ale už ji to nebavilo tak jako dřív.
Rozpustilé děti jí začaly čím dál víc lézt na nervy. Nedokázala se soustředit.
Čekala, že se k ní Terik nastěhuje. Stále bydlí s rodinou.
Občas za ní zajde.
Stále mluví, jak odtud chce odejít.
Otevře dveře, podívá se na ni. Sedne si ke krbu, dívá se do plamenů.
Pomilují se.
Ale všechno je pryč.

Dnes ráno musí rozkrajovat velkého vorvaně.
Otec poučuje. Přitom se pochechtává. Má svou obvyklou hladinku.
Anuka je najednou tady, směje se a poletuje.
Jeho milovaná sestřička.
Odhánějí ji pryč. Nezavazej!
Anuka si pohazuje sněhovými koulemi. „Pojď už domů!“ volá na ni máma s velkým břichem.
Připomíná vorvaně.
Velké břicho a v něm plave dítě.
Sestřička nebo bratříček?


Poznámky k tomuto příspěvku
Gogin (Stálý) - 23.3.2010 > *
Doporučil 
<reagovat 
lukáš b. (Občasný) - 25.3.2010 > Přijde mi, že by to chtělo buď lyricky zhutnit, nebo epicky rozvést, nebo co já vím...
Body: 4
Doporučil 
<reagovat 
Simonka (Občasný) - 26.3.2010 > Ahoj, musím se přiznat, že na Totem poslední dobou chodím bez přihlášení jen, tak si číst bez kritik či slov chvály.
Tvá povídka je tak krásná a nádherně napsaná, že mi to nedalo, než přihlásit se a doporučit. Moc se těším na další Tvé příspěvky ve formě prózy.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Nadine a Kate (Občasný) - 27.3.2010 > Kvůli tobě jsem sem vložila Adamovu žábru, která mi tenhle tvůj text sakra připomíná ;). Takový rafinovaný "románek", má to styl...
Doporučil 
<reagovat 
paryb (Občasný) - 29.3.2010 >
Doporučil 
<reagovat 
čtenář egil - 3.4.2010 > Vlastně celkem ano, ale - něco mi v tom chybí. Jako by ta převažující epická linie byla místy trochu schematická (ne přímo klišé, ale), zatímco ta lyrická by sem tam snesla ozvláštnění nebo změnu výrazu, či ještě spíš - nějaké občasné zhutnění... Dokážu si představit, že pak by byl můj čtenářský zážitek intenzivnější/členitější..
<reagovat 
 jeseterka (Občasný) - 6.4.2010 > čtenář> ano, máš pravdu, tak to v podstatě je. je to postavěné na té epice s poetickým ozvláštněním. pro mě je to něco mezi prózou a poezií (blíže spíše k prvnímu), postavěné částečně na rytmu a s tím souvisejícím opakováním
<reagovat 
odlety (Občasný) - 6.4.2010 > prostá žena z lidu, která se vypracovala :)
<reagovat 
Elinka Ela (Občasný) - 16.4.2010 > Moc povedené! Je to vlastně poezie nebo próza?
Body: 5
<reagovat 
tuik (Občasný) - 17.4.2010 >

je, jaktoze jsem si toho jeste nevsimla?

skvělá forma; snesla bych ale, aby to víc šlapalo - krátké věty vybízejí ke zkratce, ale příběh je upovídaný, slušelo by mu víc nápověd a míň doříkávání. možná zhutnění, jak říká egil. lyrika mi tam nijak nechybí, je to takhle fajn.


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
jeseterka (Občasný) - 19.4.2010 > děkuji tuiku :-)
<reagovat 
ebal (Občasný) - 4.5.2010 > mně to moc nesedlo, něco mi tam vadí, ale za snahu
Body: 3
<reagovat 
jubkulovič (Občasný) - 21.5.2010 > rozhodně to lepší, co je k přečtení na totemu
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 jeseterka (Občasný) - 9.6.2010 > jubkulovič> díky jubko! taky něco přihoď
<reagovat 
g morr (Občasný) - 23.6.2010 >
Doporučil 
<reagovat 
kranad=fernet (Občasný) - 10.10.2012 > A kurva! Mlžu, kde si? Sem myslel, že nikdy nespíš! Ale to je asi tím půllitrem dobrého vavřinca.
Maximo Gali, čti!
Já musím pokračovat, egil je tentokrát trochu mimo. Ale jen trochu.
Doporučil 
<reagovat 
kranad=fernet (Občasný) - 10.10.2012 > Ve vší úctě a respektu k autorskému přístupu: v těchto dimmenzích dokonalé!!

Díky.

Co bych upravoval? Tak velký idiot nejsem. Mohlo-li by to být poloviční, je pravdou i to, že není ani slovo navíc, chápete??!!
Jsem Eskymák, či co, je to o nás. Tedy ne o vás, ale o nás. Jo, tuiko, o nás. Fabrika, velryby, další škoní rok, vlastně jsem to ani moc PŘESNĚ nečetl, není třeba. Nádhera!
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter