|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Za jasné noční oblohy se náhle, kromě záře hvězd a Měsíce, který právě rostl do úplňku, na jejím sametovém pozadí objevily jasné záblesky a proužky, které však brzo pohasínaly.
"Padají hvězdy", řekl choroš, který rostl na kmeni stoleté, již dlouhý čas vykořeněné a tlející, borovice, "přej si něco."
"To je krása...," povzdechl si hlemýžď, který právě tu noc doputoval až na místo, kde rostl choroš. "Měl bych dvě přání: To první je, abych se mohl dotknout hvězdy. To druhé, abych už nebyl tak sám," vyslovil v duchu svá přání.
Mezitím na obloze většina meteorů shořela v atmosféře Země a jejich jas se rozplynul v kouřovou stopu, některé z nich však překonaly i poslední vzdálenost k Zemi a jako malé černé kamínky dopadly na louku a kraj lesa, kde tlel kmen staré borovice.
"Co je to za kámen?" zeptal se hlemýžď o mnoho staršího, moudrého choroše, když jeden z kamínků dopadl až k nim.
"Spadlá hvězda, meteorit," odpověděl choroš. "...slzy smutné hvězdy," dodal.
"Copak hvězdy mohou plakat?" divil se hlemýžď.
"Ano, když jsou moc smutné, tak pláčí."
"Jaký má hvězda důvod ke smutku...?", přemýšlel dál hlemýžď.
"Možná, že se cítí osamělá...", pravil choroš, "tak jako ty."
"Ale vždyť není na obloze sama, kolem ní je jistě spousta dalších hvězd," nedokázal pochopit hvězdinu osamělost malý hlemýžď s hnědě pruhovanou ulitou.
"I když žije se spoustou dalších hvězd, může se cítit osamělá, hledá přátele..."
Hlemýžď se na dlouhou chvíli odmlčel, přemýšlel o přátelství, o hvězdách a dnešním setkání s chorošem. Nakonec řekl: "Když jsem viděl padat hvězdy, měl jsem dvě přání. Jedno se mi už splnilo. Přál jsem si dotknout se hvězdy. A právě sem k nám dopadla jedna hvězdná slza. Druhé bylo, abych již nebyl tak osamocený... Mluvil jsi o přátelství... rád bych byl tvým přítelem..."
"Přátelství se stále upevňuje, když se přátelé více poznávají. Zůstaň zde v těchto místech se mnou a buďme přáteli," přitakal choroš a pocítil radost, že i on již nebude tak sám...
Kdesi daleko za oblohou, v hlubokém vesmíru skanula Hvězdě poslední slza a vydala se na dlouhou pouť k Zemi. Slyšela rozhovor choroše s malým hlemýžděm a těšilo ji, že mohla hlemýždi splnit jeho přání. Zároveň začla přemýšlet o přátelích, neboť skutečně byla smutná z toho, že se cítila osamělá v nekonečném vesmíru, ačkoli cítila blízkost dalších hvězd.
"Je možné přátelství i mezi hvězdami?" zeptala se nakonec Polárky.
"Samozřejmě," neotálela s odpovědí Polárka, "ale je trochu jiné. Všechny hvězdy jsou provázané sounáležitostí, tak nám to bylo Bohem dané. Když poznáš tu pevnou niť, kterou jsme všechny svázané, pocítíš naše přátelství."
"Takže přátelství je ten pocit blízkosti vás všech ostatních, který cítím?" užasla Hvězda.
"Ano," potvrdila jí Polárka a usmála se, "přesně tak."
I Hvězda se usmála a byla šťastná, že nikdy nebyla tak osamělá, jak se domnívala a poznala další tajemství života hvězd...
Za námět k napsání této epizody děkuji CZ4HKR, Honzovi Chlumec :)
|
|
