Kateřina Howardová, stále ještě paní Británie, stoupala po schodem ke katovi. Neztratila hrdý postoj a chůzi královny, i teď na ni mnozí hleděli s obdivem. Málokdo však litoval. Vždyť sama věděla, co ji čeká, pokud si bude počínat jako dosud – tak nestoudně a nepříliš opatrně. Někdo před králem promluvil. Někdo, kdo určitě sám nebyl bez viny a nejspíš by nedokázal trestu čelit zpola tak hrdě jako ona. Měla hádavou a intrikánskou povahu a tím si vysloužila nepřátelství leckoho.

            Kateřina Howardová, královna anglická, složila hlavu na špalek. Zavřela oči s modlitbou na rtech. Snad zadoufala, že v nebi najde lásku, která jí na zemi byla odepřena. Snad toužila po odpuštění hříchů. A možná si jen přála, aby byl kat šikovný a nemusel tít dvakrát. Sekyra dopadla. Ne, necítila bolest. Jen na okamžik zaslechla vzrušené vzdychnutí davu a věděla.

            Kateřina Howardová, zrádkyně krále, zemřela. Její život skončil tak rychle jako uhasne plamen svíce. Katčině sestřence bylo dvanáct let a zůstala stát před popravištěm jako poslední z davu. Král se totiž právě rozhodl oznámit poddaným jméno své příští ženy, takže všichni byli plni očekávání. Po dívčině tvářičce stékala slza, jediná, co kdy byla pro Katku prolita. Opatrně se rozhlédla a přistoupila ke špalku. Trochu s odporem smočila prstík v ještě nezaschlé krvi. Napsala na dřevo: Na vědomost se dává, co není žádný div, že královna je mrtvá, král však převelice živ.