Stojíš mezi roláky a podprsenkami kousek od drogerie. Nevíš, co tam děláš. Míjí tě vozíky. Táhnou za sebou cosi dvounohého. Jsi sám uprostřed Chrámu konzumu. Ty nemáš nic, co by tě táhlo. Není oč se opřít. Stojíš s prázdnýma rukama a nerozhodně. Každý krok může být chybou a ty v pátek odpoledne vězíš na tomhle místě. Line se hudba, nebo spíš něco, co samo sebe tak nazývá. Prcháš pryč. Jdeš v protisměru, uličkou hanby. Otáčí se za tebou smutně a rozhořčeně. Nekoupil jsi nic. Venku: slunce, parkoviště, teplo, vzduch, auta, výfuky, paneláky, ulice, výpadovka, tváře, slova, modro, nic. Jdeš do centra. Před tebou jeden děda pomalu. Jdeš za ním rychle. Je za tebou. Pak jedna holka proti tobě. Pohlédnout přímo do očí. Situace zhodnocena. Jde se dál. A je tu knihkupectví. „Dobrý den!“ (jejich odpověď). Ten Nietzsche tu ještě je. No co, peněz není nazbyt. Tak ať nejím. Tak tady jsou prachy, slečno. Vezme je chtivě. Držím v rukách Friedricha, kolem nás náměstí. Směr vinotéka. Opět: „Dobrý den!“ (zas odpověď). Cena, etiketa, sklo, čisto, téměř aseptické prostředí. Dobře: „Ať nejím!“ Bere chtivě, držím v náručí páteční odpoledne ve městě S. A teď park, lavička, pejskaři, aport, předjaří, teplo. Piješ v parku víno francouzské provenience a na kolenou rozevřen ti leží… Hle, člověk! Řekl Pilát, když trnovou korunou… Ale je to holka se psem, nic, vítr. Tak třeba. Ale ne. Je moc odpoledne, příliš předjaří, dost modro, přespříliš nic. Jak se jí asi daří. „Hej!“ (Co to dělám?) „Jak se jmenuješ?“ (Proč to vlastně chci vědět?) (Á, všecko je v pytli.) „Já to sám nevím, proč to chci vědět!“ Že prý to jsou blbý fóry a ten čokl se mi nelíbí. Aha, tak Irena. Zdá se, že to půjde. Ne, je moc teplo, velmi město, zatraceně park. Tak se tu docela normálně bavíš s tvorem, co ho neznáš. Ne, ne se psem, s tím dvounohým čistým a hezkým stvořením. Bavíte se spolu jakoby nic. Ale je to blbost, já vím. Je prostě pátek a pejskaři odcházejí, mizí s vůní třetí odpolední. Pak je čtvrtá a pátá. Zahodit láhev: jde se dál. Nějaká restaurace, lososa tu nemají, ale guláš by byl. „Ze psa?“ (Co to melu?) „To byl jen fór…“ A mají tu pivo. První, druhý, třetí, muži, ženy, opilci, flákači, manažeři, pitomci…„Milý příteli, tohle platím já!“ Tak tu teda sedíme dva. Hovory, hovory, zvoní mobil. Prý kde jsem. „Sám nevím. Byl jsem v marketu. Byl jsem v pátek. Byl jsem s Friedrichem.“ Mám si nechat ty žerty, že už nejsem malý. „Jsem opilý.“ To že jí došlo. Tak ať zatím poklidí a pohraje si se sebou nebo s někým. „Přijdu hned, lásko.“ Lásko? „Kde, jsem to skončil milý příteli? … Tak jeho děda… Ne, tak to nebylo, v sobotu ráno na náměstí nechodí po dvou … taky se rád bavíš jen tak o Nietzschem? Pardon, chtěl jsem říct: o ničem… jsem myslel, že vím a … ne, pane vrchní, to není možný … zavírací hodina? … jedenáctý?... Tolik peněz! …Ať nejim! … Milý příteli… Kam se poděl?... Kde to jsem? … Kam to jdu? …Prosím jednoho absintha… Hemingway vypil osmnáct absinthů denně…Ne, on psal ve stoje… Milý příteli…Ať nejim… Fakt nemám… To snad nejni nutný … A co Homo, přišel jsem s ním… Řekl Pilát, když trnově koruně trůnil v sametovém plášti na hajzlíku… Tě zdravím Viléme! … Na tahu?... Hynku, to jsem já, Václav… Tys nepoznal… Já, to jsem já… Omlouvám se, paní, nevěděl jsem že… Tady snad dostanem ještě napít… Co? Jaký bez peněz?... Jaký do hospody nelez? … Ztratil jsem Fridricha! … Peněženka, doklady? …. Fuč? … Co je fuč? … Co je?... Je?... Kdo je?... Já, jdu domů, lásko! … Udělej se zatím sama, láskyplně shnij v hrobě!... Co si to dovolujete?... Jo, to jsi ty, pejskařko! … Jdem na věc?... Tak teda promiň… Co to melu?... Pro koho? Co je to za smrad? … Popelnice… Mluvení unavuje…“ Budu mlčet, to je lepší, v hlavě, v nohách, sednout si, budu asi spát, spát budeš asi v příkopu, co se dá dělat, ať zatím sama… absinth, absinth, absinth… jé, ty jsi zelená, líbíš se mi Olivo, ne už je zas povolen po celém světě, Ernest byl jiný kolík… jsi zelená, to se mi líbí,…oliva, olovo, volovo, lvovo, Lvovsko, Pšovsko, psovsky se lísal … dost … Fridrich… Proč je najednou tak světlo? Já spal? Tady? V tom hnusu? Opravdu ráno. To je děs. Jít domů. Brr, to je zima. Mám něco s nohama? Ne, nic. Ráno je nejkrásnější část dne a ty to víš. Je sobota a není kam spěchat. Supermarket? „Smím se zeptat, kde tu prodáváte oprátky?“ Ignorant! Tak jdeš domů zase jednou s nepořízenou, však tě čeká manželská povinnost… A v sobotu večer si koupíš láhev absinthu a špagát… Jde se dál!
|