Pravá! Levá! Pravá! Pravá! Pauza. Rýhy dřevěného obložení hospodské místnosti se začínají ztrácet. A zas se blíží ruce zaťaté do pěstí. Prav.. Le... Prale..vá ... Pravle! Le...pra! Žádné rýhy jen rozmazaná zlatavá plocha a ohniska bolesti. Vidět hvězdičky není žádná metafora. Létají. Pomalu se vzdalovat. Zlatá se mění v bílou. Plachetnice na obzoru? Už jen tečka. A teplé moře bez tvarů. Plout a vznášet se, to jde jen vzduchem a vodou, co na tom, hlavně když teplým a beztvarým. 

Studené a ostré! Ajajáj, kamsi se vracet. 

„Tady chrápat nebudeš! Zavírám.“

Povědomý obličej. Patří postavě s kýblem v rukou. Odkapávají z něj zbytky vody. 

„Jo, jo, jo, už jdu.“

„Pojď vstávej,“ podává ruku. 

Přisunuje malé pivo: „Na probrání.“ Nabízí cigaretu. 

„Zkrátka, pokudsto do teď nezjistil, tak jsou lidi, kterejm se neodporuje... Tak a teď už to víš, tak alou dál.“

„Ale proč neodpojuje?“ pletl se jazyk o uvolněné zuby a mrazilo to v zádech.

„Hele, lidi kopou za sebe, ale tahleta ... tahleta nééé.“ Syčivý kašel nebo smích? Kašlavý smích.

„Nazdar!“ Dveře bouchly do zad.

Jít nahoru nebo dolů? Nahoru. Proč? To přijde.

Klíče v kapse napovídaly, že jít je kam. Peněženka v druhé ovšem také. Každý krok byl bolestný. Fasády se stávaly jasnější a známější. Dveře ke klíčům tedy nebudou daleko. Peněženka pevně sevřená levou rukou vyzvala k přestávce,  ne do všech dveří je třeba klíčů, aby pustily dál. Říká se tomu otevřeno. Obložení je tu tmavší.  

„Pivo? No ty vypadáš. Na, utři se aspoň.“ Voda chladí na obličeji ohniska, ta pálí a ústa syčí. Dokonalá souhra. Jak se cítí oheň ve styku s vodou? V bolesti je rozkoš.

-Jsou čtyři cesty, kterými se teď můžeš vydat, ale řeknu ti jen o dvou.- 

Mluví to zevnitř nebo zvenku? Se zavřenýma očima se dá těžko najít mezi nimi hranice. Nebo jsem to já? Možná, ale to bych snad věděl, takže spíš stěží. Každopádně něco ví, tak ať mluví. 

„Nespi!“ ozvalo se zpoza pípy. Otevřel oči a zadíval se na sklenici před ním.

-Tak tedy ta první cesta?- zeptal se neviděného návštěníka.

-To je cesta milosrdenství. CM 6. Je tam dvouocasý lev. Jasný?-

-Jo, je tady, koukám na něj.- 

-Jdi tam, kam jde on.-

-Kam?-

„Co tak vejráš na to pivo? Napi se radši pořádně, ať trochu přijdeš k sobě.“ Péče výčepních bývá někdy až rodičovská.

No dobře. Ještě, že jsou ty sklenice tak úzké, že jimi nemůžeme spadnout na dno. Ostatně i pohled na to dno nerad naráží. Skleněný dvouocasý lvíček měl nakročeno ke dveřím. 

Vyrazit, najít peníze, bratří se s doklady, často spolu bydlí. Zatímco se však doklady rády ukazují, tak peníze se rády proměňují. A dveře se tu zavírají samy. 

-A co ta druhá cesta?- vzpomněl si se závanem čerstvého vzduchu na ulici. 

-To je cesta mučení, ta vede zpátky dovnitř, ale od tý tě zrazuju, budeš vědět a budeš trpět.- 

-Vědět!- Neuvědomoval si v tu chvíli kolik by toho už doposud raději nevěděl. Rázně se tedy otočil a podruhé vešel.

Seděla tam ta dívka. Zdálo se, že na něj čeká.  

„Kdo jsi?“ zeptal se. 

„Já to vím, co ty? Ty víš kdo jsi?“

„Mám to tady napsaný.“, bouchl dlaní o kapsu, ve které měl peněženku.

„Tak to víš hovno. A víš aspoň proč jsi dostal?“

„Protože jsem se nebránil, ale vono ... bít holku ...“

„Ty jseš vopravdu blbej, dostal bys stejně i kdyby ses chtěl bránit, sedni si.“

Černý vlasy, hnědý oči, výrazná vlnka horního rtu, člověk by už špulil, nebejt toho ostrýho naléhání z očí. No jo, takový je fakt těžký bít.

„Mohl si bejt další z těch, co se tolerujou, ale já už to nechci takhle. Teda já ...to neni vo mě.“ V posledních slovech jí hlas zjihnul. Zvedl zrak, oči měla stažené, trochu se i leskly. Opilostí nebo dojetím? Rád se dojímal, tak samovolně uvěřil tomu druhému.

„Je to možná zbytečný ti to říkat, protože jseš úplně blbej ... ale zároveň krásnej.“

Zavrtěl nechápavě jemně hlavou, což jí rozesmálo.

„Prostě je tě škoda, může tady bejt vo další hovado víc, ale taky nemusí, proto si dostal. Chápeš?“

„No moc ne, ale ... tak to moc dík teda ...“ Podíval se po bundě a kalhotách, tmavé vlhké skvrny a spousta malých rudých: „Mohl jsem bejt hovado, ale teď jsem teda krásnej.“

Zvážněla.

„Nejseš moc šťastnej v životě co?“

„No tak .... jak to víš?“

„Najdi si holku, musíš nějakou mít, ale ať neni hloupá, jinak to bude ještě horší. Neboj se svýho srdce, nevzpírej se mu.“

Zadíval se na tu její vlnku.

„Hele omyl, já to nebudu. Nezkoušej to. Mě si potkal jenom proto, abych ti změnila osud. Jak vidíš, dá se měnit, ale potřebuje postrčit, na to sám nemáš, tak jsem ti to dala. Víc pro tebe udělat nemůžu. Tečka.“

Povšiml si skupinky za ní, ke které si teď sedala zpátky. Čas jít.

Cestou ke dveřím uslyšel ještě jednou její hlas: „Jo hele," natočil hlavu, "...a příště už nešahej na prdel holkám co dobře neznáš ... nebo bude zas mazec,“ samu sebe najednou rozesmála, "ale neboj už menší. Čau."

Podruhé se za ním zavíraly ty samé dveře na jeho druhé cestě ven. 

–Ty další dvě si vopravdu už můžeš nechat.- 

-Bolí?-

Po dobité tváři se mu pokřiveně rozléval spiklenecký úsměv, příliš rychle než aby mu rozuměl.