Nač čekají labutě a kam táhnou vrány
Vyndám krajíc ztvrdlého chleba z kapsy
červeného vlněného kabátu.Upravím si typickou stařeckou hučku na
hlavě a vysednu z vyseděného fleku na mé dřěvěné lavičce v parku.
Chodím sem každé ráno, přesně v deset.
Béd´a je už pět let na hřbitově,
tak co bych dělala doma.
Často se ptám, co vlastně zbylo ze
života staré báby, která vždy všechno měla.
Nač ukázala, toho se jí dostávalo.Celý
život jsem bývala veselá a společenská.
Alespon jsem se o to snažila.
Každé úterý jsme s Bedřichem sedávali v
deváté řadě Městského divadla.Byl to jeho zvyk, snad protože miloval
Beethovenovu devátou symfonii..
Já jsem ovšem milovala svoje čtvrteční
večery.
My, společnost amatérských pisálků, co
hlavu měli jsme v oblacích a srdce na zemi, vyjadřovali jsme své
pocity a četli svá díla až na samém vrcholku věže uprostřed města.
Zbožńovala jsem, když slunce zapadalo
za střechu posledního věžáku.Výhled na město byl odtamtud báječný.
Zdálo se v tu chvíli všechno kolem tak maličké a nepodstatné. Takové,
jaké to všechno vlastně je. Pohybující se tečky lidí pod námi tak
vzdáleni a nedosažitelní byly.
Všechno to co jsem viděla, bylo už
tenkrát ve mně. Byl to můj vlastní odraz sebe, nebot´ jsem
přišla na to, že každý člověk vidí vlastně to, co má v sobě. Jaký je.
Proto byla mým nejoblíbenějším místem
místnost ve věži.
Až do doby, než z ní Edna, mladá krásná
spisovatelka, která psala jen o lásce, poslední čtvrtek před Štědrým
dnem vyskočila.
Věž se hned uzavřela a náš spolek
rozpustil.
Ted´ trávím místo toho všechny
čtvrtky v Ordinaci v růžové zahradě. Chabá náhrada,vím.
Pátky, které jsem dřív proseděla v
kavárničkách se třemi kamarádkami už z časů vysoké školy,zabíjím
povídáním se svým Matějem. Čtu mu své příběhy a jedinou knihu, kterou
jsem kdy napsala stále dokola. Zkouším se v ní najít, nějak se toho
ze mě hodně vypařilo a on to zbožnuje.
Pokaždé labužnicky přede a vrní.
Holky podivně zemřeli už před rokem a
mně zbyl jenom Matěj a pár holubů v parku.
Bylo to zvláštní, ten pocit.
Jako když zůstane jeden malý zeschlý
stromek na místě, kde ještě včera stál les.
Roztrhnu chleba na půlku.
Jednu vrátím zpátky do kapsy a druhou
v ruce rozdrolím na kousky.
Házím je tentokrát labutím, které už
čekají kousem ode mě.
Ještě před týdnem je tu krmívala drobná
zrzavá holka. Mohlo jí být tak přes dvacet.
Chodívala sem stejně jako já, přesně v
deset.
Celou půl druhou hodinu seděla u řeky a
dívala se na ně. Připomínala mi mě samotnou, když jsem bývala v jejím
věku.
Zírala jsme na labutě a viděla v nich
smrt, bílé anděle, co mě jednou odnesou vzhůru.
Od té doby uběhlo už padesát let a já
už vidím tu krásu smrti, co mi dřív připomínaly jen ony ve všem. V
nejobyčejnějších věcech. Špinavých holubech, které každý den krmím.
Jsou jako mé děti, které jsem nikdy
neměla...
Ta holka mě štve. Kde jen může už šestý
den vězet?! To se ještě nikdy nestalo.
Štve mě! To prázdné místo, kam můj
pohled pořád bloudil. Ted´ tam není nic.
Jen labutě, které stále neustále pořád
na něco čekají. Chybí mi a dumám nad tím, jestli se taky nepokusila
vzlétnout, jako ta holka z věže. Chápu ji, moc dobře.Vydím jí až do
té její malé smutné dušičky. Ikdyž si mladí lidé myslí, že je nikdo
nechápe, myslím, že sposta lidí, obzvlášt nás starších je chápou až
moc dobře. Taky jsme bývali mladí.
A žádná doba , na tom nic nezmění!
Když to vezmu všechno kolem a kolem,
mládí bylo pro mě nejtěžší částí v mém životě.
Jenže co ve světě, kde všichni plkají a
řvou jeden přes druhého své hloupé bezvýznamné němé řeči.
Ten, kdo pak potřebuje slyšet slovo ze
srdce i z pochopení, jej neslyší.
Protože většina z nás se už narodila
hluchými.
Mluvit umíme všichni, ale naslouchat
správně, to je kumšt.
Ale co už nadělám. Přemýšlení a
myšlenky tohoto typu mě v tomto věku už unavují a vlastně, nemají už
ani smysl. Jenž na to si přijde každý sám, až bude mít před hrobem.
Začíná přituhovat. A to pořádně.
Za nějaký čas, všechny ty krásné barvy
podzimu zakryje sníh a všechni lidé kolem mě, co procházejí někam do
ztracena, zalezou domů a budou na ten holý svět koukat z okna. Jako
já.
Mlha už dnes opadla a já konečně
spatřila ten širý svět, tu krásu, která tak bolí.
Všechna ta krása mně přeplývá přes
srdce i přes duši. Dusí mě to. Tíží. To pomyšlení, že bude všemu
dříve či později konec.
Na věži kostela zvon udeří dvanáctou.
Ucítím v ústech sladkou chut´.
Ano, je čas na oběd.
Ještě ted´ si pamatuju, jak jsem
jednou, asi před sto lety prohlásila:
„Vím ,že v životě zanevřu na
spoustu věcí, ale na větrníky?! Nikdy!“
To jsme chodívali v zimě po přednáškách vždy do cukrárny.Tenkrát
bývaly vynikající.
Někdy si ted´ dám i dva. Je to můj denní chléb. Ikdyž už nejsou
co bývaly.
Zvednu se z vyseděného místa, ruce zastrčím do kapes a pomalým,
namáhavým krokem přijdu k bráně parku, co pro dnešek oddělí mé dva
rozdílné světy.
Dopoledne od odpoledne,
klid a krásu od ruchu a špíny města, kde nikdo na nic nemá čas.
Před bránou se zastavím a otočím se.
Zalije mě příjemný pocit melancholie, smutku.
Takto se loučím vždy. Pokaždé si uvědomím, že to dnes může být
naposled. Že už sem zítra třeba nepřijdu.
Přidržím si kloubouček, zakloním hlavu a vzhlédnu k obloze.
Přeletí po ní za mrazivého krákání pás černých vran. Zima je tady.
Zase.
Táhnou si přímou cestou někam daleko za město.
Zmizí mi z dohledu a já vykročím do světa plného
stavebnic z betonu, podivných troubících jezdících strojů, špíny a
lidí, co po cestě hledí do výloh.
Němých lidí, co do vás bezeslovně vrážejí, moudrých lidí, kteří na
zastávkách trolejbusů plkají, nebo těch, co se naučili jen tři
slova...dobrý den a nashledanou.
A přesto všechno ten svět tak miluju.
Chci ještě žít a táhnout dál svým životem
Táhnout svvýma vyšlapanýma cestičkama,
na kterých mě už nic zázračného nepotká...snad jen smrt.
A přesto chci, dokud můžu, táhnout světem stále dál....
|