Prokletí
Přicházel jsem za tebou
jen letmo chtěl se dotknout tvojich vlasů
plaval jsem a padal v poušti vyčerpáním
toužil po melodii tvého hlasu
nepustit tě dřív než před svítáním
The Wall
ruka prošla
oči také
však srdce rozbíjí se o zeď
narazil jsem
padl do nejhlubších tenat
kde k štěstí stačí i jen kousek měsíčního svitu
slepý chromý, v sebe ponořen v zoufalství líbat kyprou zem
zoufalý ze samoty
stáhnu se v sebe naplněn odporem. ke všemu
Počkám
nic mě nezastaví
zprahlé pustiny
bída měst
ani nekonečné oceány
nic mě nezastaví
já půjdu dál
a na konci budu vidět Tebe
tenata v rajskou zahradu se změní
tam já jen pro tebe budu tančit
a čekat
pln naděje, že nikdy nepřijde
na setmění
Stoupal jsem do vrcholů hor,
spal ve sklepech bez dveří
pral se s časem
a nečekal
až on mě také udeří.
neutečeš.
Skály smrti na pobřežích
spleť vlasů lesních pavučin
nekonečná modř jižních moří
hledat a stále dokola odhazovat spleen
padat a zase se zvedat
ve všem nacházím tvůj stín.
neuteču
Tato báseň je výzvou
nářkem
jedním velkým prokletím
slyšíš mě Čase!!?
zmiz
chci tuto chvíli na věky
věčně se dívat, líbat
a nikdy neztratit její tvář z paměti
nemuset odejít
nikdy neopustit obětí
nemuset dýchat
proklínám tě mé věčné prokletí
stále mě pronásleduješ
jsi jako klíště
přívěsek jež nosíme všichni celá staletí
zabít se?
Ne!!
snad příště?
Ne!!
jak jen se zbavit toho napětí?
zastavit čas
jen na chvíli
malou chvíli
kam to vlastně jdeme?
proč jsme se sobě ztratili?
proč?
proč?
|