Fotografický manuál 21. století

„Víte, momentálně nemám potřebu se s něčím svěřovat.“

„Ani proč si na stěnu věšíte takovéhle fotky?“

„Které myslíte?“

„Ty poloviční tváře.“ Odmlčel se. „Vzbuzují ve mně jistý druh odporu, jestli mě chápete.“

„Vaše představy ve vás vzbuzují odpor, moje fotografie nikoli.“

„Snažte se mě pochopit,“ naléhal návštěvník.

„Nechci vás pochopit. Nechci se tady s vámi bavit. Mám dost své práce,“  odsekl domácí.

„Přece jen byste měl. Je to v zájmu naší věci.“

Oba se na dlouho odmlčeli.

V oknech se zrcadlila silueta cukrovarské věže, která vyhrála prestižní cenu Land-Architekt za nejlepší modernizaci průmyslové stavby. Host poodkryl záclonu.

„Prší.“

„Jako z konve,“ odvětil pán domu, přistupuje k zádům vetřelce. Mimo kapky stékající po okenní tabuli byla na zlomek sekundy vidět napřažená ruka zaťatá v pěst.

__________________________________________________________________________________

„Cvak.“ Závěrka.

Rychlé kroky. Tlukot deště do aluminiových okapů.

Podle výzkumů britských odborníků má podrážka za deštivého počasí o 50% menší přilnavost. Petrovy boty s výzkumy souhlasily a svistem daly své stanovisko najevo.

Salva nadávek. Zrychlený dech.

Petrovi se kouřilo z úst a studený zimní vzduch mu atakoval ušní boltce. Podíval se na svůj foťák.

„Jen klid.“

„Objektiv celý, zdá se, tělo v pořádku,“ ujišťoval se polohlasně mladík.

Zarazil se při prohlídce popruhu. Byl na dva kusy.

Člověk se za určitých okolností dokáže uskromnit.

Konce koženého pásu Petr zauzlil a poté, co si přístroj pověsil na rameno, se neohrabaně zvedl ze země. Byl mokrý a bylo mu to jedno.

Po zhodnocení tělesných poškození se jal pokračovat v cestě.

S narůstajícím počtem míjených lamp se mu zlepšovala nálada.

„Oranžové světlo evokuje slunce. Mám vás rád, lampy.“

Vztáhl k nim ruce, dlaněmi vzhůru. Čekal, že mu pouliční světlušky dají almužnu, ale kdo ví, proč se tak dnes nestalo.

Otřel si kapky, jež mu stékaly do očí. S rukama v kapsách pak ještě chvíli posečkal, zda si to kandelábry nerozmyslí.

Míjel budovu hypermarketu oplocenou tlustým pletivem nahoře spojeným se spirálou ostnatého drátu. Pohled na kvádrovitý kolos z těch stran, kde se přijímal prodejní artikl, vyvolával pocit beznaděje. Rampy na vykládku zboží neměly nárok na vánoční výzdobu. Snad jen žlutočerné diagonální proužkování na hranách nájezdu mohlo ukonejšit oko pozorovatele. Čert ví, proč se tomu stává zřídkakdy.

Závěrka: „Cvak.“

„V jednoduchosti je síla,“ ozvala se polohlasná deklamace.

„Síla je v mnohosti a sdruženosti,“ odpověděl chór mužských hlasů.

Podle výzkumů britských odborníků má podrážka za deštivého počasí o 50% menší přilnavost.

Panický úprk tento fakt popírá. Při snížení těžiště a dopomoci rukou lze dosáhnout přilnavosti rovné stavu za ideálních vycházkových podmínek.

Strach je mocný.

Osamělost je kluzká jako deštivé prosincové počasí.

 __________________________________________________________________________________

„S mými rodiči mám mnoho společného,“ odpověděl mladík na otázku vyšetřovatele.

„Například?“

„Například mám zájem o fotografování.“

Vyslýchající si promnul bradu a zamířil ke stolku. Otevřel prudkým pohybem zásuvku a po chvíli hledání se vrátil se sérií fotografií.

„Poznáváte tento snímek?“

„Co bych na něm měl poznat?“ odvětil muž, aniž by si ho pořádně prohlédl.

Vyšetřoval ukázal další: „A tenhle?“

Vyslýchaný vykulil oči.

„Co to má jako znamenat?“

„Něco vás na tom snímku zaráží?“ reagoval muž v uniformě a zúžil oči.

„A vás ne? Co mají znamenat ty půlky tváří? Dejte to pryč!“ odpověděl rozrušeně mladík.

Vyslýchající si promnul bradu a zamířil ke stolku. Fotografie vrátil tam, odkud je vzal, a stoje ještě v předklonu usmál se na mladíka: „Nezajdeme si na kafe?“

__________________________________________________________________________________

Envoi

Zaťatá pěst je symbolem odporu.

Roztržený popruh není božské znamení.

Kafe je droga.

Dírková komora dokáže zaostřit na objekty v popředí i v pozadí zároveň – měli byste taky.