Černobílá houpačka
Černobílá houpačka se skřípavě houpe sem a tam.
Nahoru a dolů, až se ten skřípot chvílemi mění v noty psané panem životem.
Černobílá houpačka, ne to ji malíř nezapomněl vymalovat svým barevným štětcem.
To je život sám.
Jednou černý, jak temný samet. Marně v té tmě tápeš a hledáš kliku od dveří.
Ne, není. Někdo ji zlomil, jako tvé bolavé srdce.
Ale když se nevzdáš, najdeš jednou klíček. Klíček od dveří z té temnoty.
A ty opět vstoupíš do zlatavého světla, do hřejivého tepla.
Zhoupneš se tam vzhůru po dráze barevné duhy.
Tvé srdce zaplesá, aby se zase záhy mohlo zhoupnout dolů do chladu a tmy.
Ale ty víš že v další skrýši opět objevíš klíček k cestě vzhůru.
Život je nekonečná houpačka.
|