|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Byl jsem před mnoha lety na dovolené ve Vysokých Tatrách. S Renatou. Trábošem. Bydleli jsme v soukromí ve Ždiaru. Už nevím, za kolik, ale když jsem chtěl z bezpečnostních důvodů parkovat Tráboše ve dvoře, kde měli občas přivázaného mladého býčka, slovenská paní domácí se dovolávala samotného pána Boha, že na parkovisku vo Ždiaru nám nik Trabanta nevykradše, inak ho Bôh potrestá. Byla to vůbec zajímavá osoba, ta slovenská paní domácí. Vyjednávala s ní většinou Renata, já byl na takové věci vždycky neobratný. Při odjezdu nám paní domácí nabízela něco na památku. Ne zadarmo, ale že si to od ní koupíme. S Renatou jsme se dohodli na vyšívané dečce. Za 100 Kčs. Tu jsme si koupili. Napůl. Dečku jsme tedy koupili, v pořádku dovezli, ale co teď? Každý z nás si bedlivě střežil svůj byt a své finanční záležitosti. O náklady na dovolenou jsme se dělili napůl. Tak jsme se dohodli, že se budeme dělit i o dečku, která zatím zůstane v Jeseníku. Je tam dosud. Dečka zůstávala společná. Neprovedli jsme žádné finanční ani jiné vypořádání ve věci předmětné dečky. Nikdo z nás se jí nechtěl úplně vzdát jako památky na krásnou společnou dovolenou. Když jsme někdy na dečce opatrně snídali, říkali jsme si v žertu: „Nepokecej mi mou půlku dečky, nebo ji budeš muset prát!“
|
|
|