i.                        

šplhám k náměstí

kočkám po hlavách

domy se pitvoří a hrbí

pod praskající gilotinou nebe

proti mně krásná povědomá cizí žena na jehlách

pletený svetr a pak už jen kalhotky s beruškou

míjí mě míjí mě míjí jsem zachráněn

- ale ne! natáhne krk tvář jí zestárne zoškliví

věděl jste šeptne že dlažba má oči?!

v tu ránu vidím skrz

uprostřed jedné každé z těch kočičích hlav vidím

bezcílně se otáčející bulvu s jednou dvěma i třemi

rozšířenými zřítelnicemi zírajícími do věčné

na kostky nasekané kamenné tmy

některé krvácejí jak do nich zabodla podpatek…

a jedna ta hranatá hlava se začne vysunovat

na seskok je brzy pozdě

balancuji (a ona odchází)

na jedné noze na jedné dlaždici proměněné v sloup (beruška mi leze po ruce)

na úrovni zvědavých oken (do smrti ji budu vidět jak odchází)

lidé se srocují ukazují si ševelí

s dovolením, s dovolením! – dvě anachronické postavy

pane kolego! pane kolego! – prodírají se davem

co to tam tropíte? co to tam proboha tropíte!  - nevím jak

ale vím že jsou to franz a max

my vám pomůžeme! my vám pomůžeme! brebentí

a někdo propukne v smích a další se přidá

a oni brebentí

jen se musíte přiznat! jen se …při…! a pak už mi mizí

ve vlnách těl v pěně smíchu

ii. (a pak)

jdu lesem

nikde žádná cesta jen holé věty stromů

nějaký zvuk snad zvíře

ba ne to se ty věty hlasitě a vůčihledě rozrůstají

a srůstají ve složitá souvětví

hlasitě a vůčihledě a nevědomě a zároveň snad naschvál

slepě chmatají do prázdna a pak srůstají

jdu čím dál pomaleji motám se dokola

až už nemůžu dál uvězněn v dřevěné panně

a náhle se tou spletí prořízne světlo zapadajícího slunce

je to jako útes z červené žuly na kraji světa