|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Slivovici, pak pivo, pak ještě jednu. Servírka ve vytahaném triku zvolna kouří u baru, na zádech se jí v letním vedru roztéká tmavá skrvrna. Za okny sídlištní hospody pískoviště, za pískem řady králíkáren se slepými okny. Na písku děti, tříkolky, pudli, tlusté matky na lavičkách upíjející dietní kolu.
Nejde se na ně dívat, nejde na ně nemyslet. Radši si dávám ještě jedno na cestu a utíkám, a všechno se to stejně vrací jako zakroucené pukliny v chodníku.
Dneska ráno jako každý den hrnek kafe a tatranka, pak tramvaj v pět třicet a den nad bruskou parket. Jenže mezi dveři mě zastavila Marika, ještě s červeným otiskem polštáře na tváři. Honzo? Co je? Ti musím něco říct. Řekneš mi to večer. Ne, já chci teď. No co je? Jsem zas těhotná.
Do piči, šeptám potichu, abych neprobudil Péťu a Janičku, tiše oddechující ve vedlejším pokoji. Oba chvíli blbě kýváme hlavami sem a tam, pak beze slova zavírám dveře a zdrhám. Zase nevím po kolikáté, zase nevím kam.
Ze šichty by stejně nic nebylo, takže jsem to otočil do výčepu za barákem, pak zničehonic ty děcka s lopatičkami a tak se už třetí hodinu šourám sem a tam po prázdném parkovišti u nádraží.
Nic horšího už přijít nemohlo, teď, když už jsem dal všechny peníze dohromady a chystal se do toho konečně praštit, a ona je potřetí těhotná a mě je už a teprve šestadvacet a můj Plán je v hajzlu. A zase se budu od šesti do tří opírat o brusku a o víkendu hlídat parkoviště, a doma jogurt a pórková polívka a Marika s břichem a s těma svýma vyděračskýma očima a Janičko, netahej tatínka za vousy a Péťo, už se těšíš co ti táta dneska donese?
Plácek před nádražím se chvěje v poledním vedru a spárami se dere další a další suchá tráva, ve vzduchu je cítit sirovodík, co ho zase pouštějí z dusíkáren. Skřípání vlaků, okolo rezavé ohrady, rezavé město, co žere lidi a osudy. Za rukáv mě tahá stará cikánka v teplákovce, nechtěl by sis zašukat?, mám tu v bytě moc hezkou holku, a já vím, že její dceři ještě nebylo ani šestnáct, a že jestli tu budu ještě pár let hnít, nakonec za ní půjdu stejně jako všichni chlapi z baráku.
Někde pod žebry se ve mně převaluje studený chuchvalec beznaděje, rezignace, protože když jí řeknu aby si to nechala vzít, jak jsem to udělal poprvé, čekají mě jen slzy a utěšování a křik a slzy a ty její psí oči, které mi vždycky rozprášily můj Plán.
V nádražce další slivovice a pivo a smažák, a servírka na kterou to budu taky jednou zkoušet stejně jako ten somrák u baru, a nemůžu si ani na hajzlu hodit smyčku na kliku protože Péťovi někdo musí odpoledne donést čokoládu, a pak se posadit do křesla a pomalu plesnivět u fotbalu.
Motá se mi hlava, do uší tluče chraptící rozhlas, rychlík někam na východ. Z krabičky vytahuju poslední startku, připálím si a pak šátrám v náprsní kapse. Je tam, bílý lístek s nápisem Economy Class Praha – Toronto, a ruka se zapalovačem se mi neovladatelně třese.
|
|
|