|
| |
 |
Loutky
Autor: Rawen (Občasný) - publikováno 6.10.2002 (22:13:20), v časopise 2.11.2002
|
|  |
Byli jen dva, ona a on.
Bydleli v malém klidném městě.
Společně chodili, ruku v ruce,
klikatou uličkou v kapkách deště.
Dlouhý čas - horký cit,
v srdci žár, v duši klid..
Plynul čas, odplouval,
pořád ji miloval,
v tom malém, deštivém, klikatém městě.
V jeden den přišla zas na jejich místo,
nezvykle tichá a smutná
a bledá.
"Prázdniny blíží se, musím pryč."
On chvíli zaskočen, slova hledá,
nakonec mlčí,
jen ramena krčí,
jiskřičky v očích a sucho v hrdle.
Předlouhé loučení, plné slz, naděje,
sliby a polibky: "Snad nám to prospěje."
Poslední sbohem na dlouhou dobu,
poslední sbohem na cestě domů...
...
Ona pak odjela, na jeden měsíc.
Slovíčka každý den na prázdný list.
Z Egypta chodily dopisy z lásky,
těšil se, až v nich zas bude moct číst.
Nakonec zbyly jí nějaké peníze,
ráno se vydala na trhy do města.
Krámky tu rozbité, prazvláštní zboží,
spálené placky, pekaři od těsta.
Po chvíli stihlo jí pálivé slunce,
do jedné z uliček zapadla
do stínu,
náhodně vstoupila do malé světnice,
od dveří ke stěně nic,
jen šero, pach
a krabice.
Jedné z těch krabic pak uzmula víko,
stínovou kulisu černého divadla,
v ní u dna maličká zvláštní věc ležela,
panenka jakoby z oka jí vypadla.
Zvedla ji, cítila podivný pocit,
stařena všimla si, belhá se blíž,
"Co je to za dárek sama uvidíš!
Kup si ji, bude tvá, nenech se prosit!"
Snad slunce pálilo více než mělo,
snad jí ta panenka ovládla tělo,
platila stařeně poslední mincí,
ještě, že zbyli dobrodinci.
...
Pod starým dubem, jejich místem,
vítá se dvojice po dlouhé době.
U obou dojetí, horečné objetí,
polibek po každém šeptaném slově.
"Mám něco pro tebe."
Otevřel krabici, sáhnul dovnitř,
na světle zářila, jako ta pravá,
byla jak podle ní, znaménko nad čelem,
zelené oči a spanilá hlava.
"To je věc! To jsi ty?"
vzrušeně plácnul.
"Náhoda, to je co?" skočí mu do věty.
On jenom žasnul.
...
Spala s ním v posteli, po jeho boku,
panenka ze slámy, kouzelná snad.
Vzal si ji do ruky, začal ji hladit,
tak jak to dělal jí - už tolikrát.
Na druhém konci města se vzbudila,
dotyky cítila na svém těle,
vzrušení, rozkoš tu noc prožila,
přestože ležela sama, bez přítele.
...
Ráno mu říkala, co tu noc se stalo,
jak měla zprvu dušičku malou,
nevědíc co se s ní skutečně děje.
Milenec se jenom vzrušeně směje,
svírajíc za zády maličkou loutku,
vědoucí úsměv v levém koutku.
"Celou noc hrál jsem si s tvým hezkým dárkem,
Hladil jsem panenku jak hladívám tebe,
bylo to příjemné, když nemám tě po boku."
"Ta věc mi přinesla sedmé nebe."
pravila ona a bylo jí do skoku,
ze špatné koupě dřív vinila sebe...
A teď...
Každou noc usínal s její loutkou,
každou noc, po kterou nebyli spolu.
Každou noc prožila nádherné pocity,
každou noc rozkoší vzlétala nahoru
a pak zase dolů.
Až do kuropění.
...
A tak uběh další rok,
zas stáli v objetí na tom svém místě.
Zase se loučili, teď jel pryč on.
"Budeš tu za měsíc?" "Budu tu, jistě,
celá jen pro tebe."
Zase šli každý sám,
zase šli od sebe,
zase šli od sebe na dlouhou dobu.
Poslední objetí, poslední polibky,
poslední sbohem a pak cesta domů.
...
Dny potom plynuly jako voda,
parný den poslední - vyrazil ven.
Peníze zbyly mu - tížicí okovy,
byl sluncem pálící tropický den.
Práci už splnil, tak pojede dřív,
nakoupí dárky a poletí domů,
vyrazil tedy naposled na trhy,
do toho hlučného blešího shonu.
Po chvíli stihlo jej pálivé slunce,
do jedné z uliček zapadl do stínu,
náhodou ustoupil do malé světnice,
a tam nic,
jen tmavá nicota, vůně blínu
a šedivé krabice.
Jedné z těch krabic upadlo víko,
stínová kulisa černého divadla,
prachem tam zapadlá zvláštní věc ležela,
panenka jakoby z oka mu vypadla.
Zvedl ji, prožíval podivný pocit,
stařena všimla si, belhá se blíž,
"Co je to za dárek, to sám uvidíš!
Kup si ji, bude tvá, nenech se prosit!"
Slunce ho pálilo více než mělo,
navrhnul stařeně cenu smělou,
zaplatil loutku poslední mincí,
ještě, že zbyli dobrodinci.
Pak už jen letiště, pohledy dozadu,
domovu nepodal žádnou zprávu.
Překvapí svou milou, přijede o den dřív,
s tím, že jej nečeká, si nelámal hlavu.
...
Krabici za zády, zahradou tmavou
zvečera druhý den kráčel k domu.
Zde milá přebývá, světlo je za dveřmi,
vrátil se milenec o den dřív domů,
ach bože,
nebudeš milá má věřit tomu.
Dveře však zamčené, uvnitř hudba,
milá má návštěvu v domě vítá?
V duši ho popadlo děsivé svírání,
v duši ho hlodala obava skrytá.
Nikdy již neprošel jejími dveřmi,
proklouzl potichu podél zdi,
nakoukl do rámu menšího z oken,
nevěděl - věřit má - sní nebo bdí?
Na bílé posteli, na jejich oltáři,
milenka jeho se s jiným válí,
v největší rozkoši smyslně sténá,
u srdce nenávist začíná pálit.
Neřekl slova a potichu utekl.
Nohy se pletly - našly však cíl.
Doma se svalil do velkého ušáku,
do noci plakal a kouřil
a pil...
...
V noci mu pohled sjel na její panenku,
plakal pak ještě víc, popad ho vztek.
Vzal pannu do rukou, svíral jí hrdlo:
"Jaks mohla, nejhorší z milenek?"
Na hračce nevinné léčil si bolest,
škrtil tu panenku, co síly stačily,
pak už jí přes slzy neviděl do tváře,
pak už mu před zraky mžitky tančily.
Upadl na zem a praštil se do hlavy,
panenka se mu zmítala v rukou,
to už však nevnímal, letěl do hloubky,
spánek jej oprostil od vnitřních mukou.
...
Kostelní zvony, sucho v ústech,
ráno se probudil s čistou hlavou.
Musí s ní mluvit, duše se zklidnila,
leč cítil se jak vězeň před popravou.
Rozkvetlé stromy mu zlepšily náladu,
voňavý vítr mu pročistil plíce,
trylky všech ptáků mu dodaly sílu
a radost, jež neměl prožívat více.
...
Před jejím domem stála dvě auta,
majáčky, světýlka, černý vůz k tomu.
V prvním tři postavy, dvě měly odznak,
z druhého dva lidé nesli k domu
černou rakvev...
Nohy se mu podlomily, klekl si do měkké trávy a ...
Titulky v novinách po týdnu hlásaly:
"Milenec zabíjel z nejasných důvodů",
"Špatný den pro malou, ospalou vesničku",
"Bývalý omdlel při pohřebním průvodu..."
Všechny jen hrály ohranou písničku.
...
Vzbudil se v posteli ve vlastním bytě,
v mdlobách jej přátelé v černém sem odnesli,
pohlédl na zem na hromádku popela,
to zbylo z panenky - obrázek pokleslý,
za pár dní loutka zmizela docela.
Pak seděl v posteli, přemýšlel, plakal,
nevinný muž je teď obviněn z vraždy.
Nevinný? To snad ne? Vzal mu to nejdražší.
Sebral mu dívku, jež bude milovat navždy.
Prokletá panenka, proč mi ji dala?
Pak dlouho plakal a myslel na ni.
Vždyť jsem ji zabil - neměl jsem právo,
alkohol, doutníky a hrozivé lkaní,
až do večera.
...
Druhý den přišli mu vyjádřit soustrast,
klepání, nikdo jim otevřít nešel,
v jednu je vyrazil postarší šerif,
moc se mu nechtělo,
však pomalu vešel
a zešedivěl.
...
Ten den byl v tom městě nezvykle krásný,v nezvykle krásný a nezvykle smutný,
strom, kde se scházeli, podruhé rozkvetl,
ptáci, hmyz - mlčeli, vzduch byl hutný,
nemocný ztrátou.
Ona už ležela pod záhonem květů,
on podél ustlané, bílé postele,
ruce své sepjaté v tiché modlitbě,
jak ve svém vlastním, soukromém kostele.
Vedle něj loutka, stejná jak on,
oba dva v úplně stejné pozici.
Hlavu svou zvrácenou dozadu, za tělo,
oba dva - milenci, smutně se modlící
o odpuštění.
Za to však musí bojovat jinde,
to pro ně na tomto světě není.
Oba dva - milenci, smutně se modlící,
on odjel ve voze, loutka se rozpadla,
dali jí do země v její krabici,
na jejím hrobě tlí kytice uvadlá.
...
Pohřeb byl v sobotu, o týden později,
rakev mu dali hned nalevo od její,
možná v maličké, nejisté naději,
že ještě není úplný konec.
Snad najdou se někde
na jiném místě,
v cizím světě.
Kvůli jediné větě:
"Odpusť mi."
Odpouštím, jistě,
ale co teď s tím?
"Nevím, přesto i já ti odpouštím."
|
|
|
