Lonské prázdniny jsem strávila ve Svýcarsku v rodině farmáře.Cas,proplněný prací na farmě,učením německých slovíček,výjezdy na kole,a také překrásnými výlety do Alp,se pomalu,ale jistě,přiblížil ke svému závěru.Já vím,mohla bych napsat nějaké zajímavé postřehy,ale to by bylo asi zdlouhavější,a podělím se s vámi o jistě kurioznější příhodu.
Odjížděli jsme z Curychu z hlavního autobusového nádraží na Limmatstrasse.Je to mezinárodní parkoviště,zaplněno autobusy,jedno,je-li ráno nebo hluboká noc.Po nezbytných povinných krocích ,jako je přihlášení cestujících,zaplacení a uložení cestovních zavazadel,jsem vkročila dovnitř a zaujala místo vedle jedné starší ženy.Do přihrádky jsem si vložila svůj pas a walkmana.
Protože do odjezdu chybělo ještě asi 20 minut,tak jsem si řekla,že si zajdu koupit něco k zahnání žízně.Stánek s občerstvením se nacházel v nedaleké blízkosti autobusu.Mezitím se před ním vytvořila menší fronta lidí.Paní ve stánku také neoplývala "rychlostí" obsluhy.Postupovali jsme jako hlemýždi.
Na obloze se pomalu stmívalo.Slunce již unaveně sálá své uzdravující paprsky,ptáci začínají slétat níže a níže.Kolem je neustálý hluk,kolony aut se nezmenší,vlaky přijíždí a s nimi odjíždějí tisíce lidí do svých domovů.
Některé ze zde stojících autobusů se pomalu rozjíždějí.Také jeden náš,který má namířeno do Brna.Lidé,stojící opodál,mávají svým známým,které uvidí až zase třeba za rok,na rozloučenou.Nedá mi to a mávám s nimi.Blesk!!!Sok!!Paní!Mávám paní.Ta paní,to je moje spolusedící z autobusu.V ten moment jsem nebyla ničeho schopna.Stála jsem ještě malou chvíli na místě a mávala a civěla,srdce mi bušilo jako při nějakém rockovém koncertu.Pak mi to okamžitě došlo.Můj autobus!S mými zavazadly.S mým pasem a všemi penězi.Ujíždí si.Počala jsem za ním utíkat.A zběsile bouchat na jeho dveře.Ridič nereagoval.Podíval se na mě a asi si myslel,zase nějaký otrava.Ještě stále jel po parkovišti,takže nejel moc rychle.Přidala jsem an intenzitě rychlosti bouchání na dveře.Konečně staví..Nejsem ještě moc zvyklá mluvit česky.Tak jsem to na něho spustila česko-německy.Opět ta samá grimasa ve tváři-co je to za otravu?Uklidním se ,nadechnu a pustím se znovu do vysvětlování.Moje sousedka mi přispěchá na pomoc.A jsem v autobuse.Strašně se omlouvám a všem moc děkuju.
Usedám na své místo a počínám konverzovat se svou sympatickou zachránkyní.
Zbytek cesty již proběhl bez větších problémů.Do Brna jsme dorazili druhý den ráno přesně v osm hodin.Na hlavním brněnském nádraží jsme si vyměnili několik závěrečných slovíček a rozešli se.Domnívala jsem se,že je vše špatné již za mnou.Další pohroma však teprve měla přijít.Můj vlak mi jel až za dvě hodiny.Svoje kufry jsem tedy uložila do úschovny a vydala se na kratší vycházku k Petrovu.Konečně doma.Jaký to nádherný pocit!Taková lehkost,chce se mi vznášet.Domov je domov.Ten pocit,že patřím do tohoto prostředí ,to nelze popsat.Vychutnávala jsem si to.
A rychle na nádraží.Koupit jízdenku a vyzvednout zavazadla.Jela jsem do rodného Slovácka ,byl to rychlík a zanedlouho jsem měla být doma.Někde v půli cesty kontrola.Pan průvodčí po nás požaduje jízdenku.Náhle slyším větu:"Slečno,ale vy jedete ve špatném vlaku."Opět ten samý pocit.Sucho v ústech a bušení srdce.Jen mi tady chybí ta moje sousedka,aby mi pomohla.Začnu překotně vysvětlovat.Měla jsem jízdenku koupenou směrem na Veselí nad Moravou,ale jela ve vlaku,který směřoval na Břeclav.Co ted?V peněžence jsem měla asi deset korun českých.Pohotový průvodčí mi oznámil,že mi může vyměnit šilinky nebo dolary.Bohužel,švýcarské franky neměl.Nakonec vše dopadlo dobře.Dokoupila jsem si jízdenku za osm korun a musela jet do Břeclavi.Tam jsem vystoupila a čekala další dvě hodiny na "courák"do Veselí.
Mezitím sleduji nějaký film v čekárně břeclavského nádraží.A je tady."Můj" vláček je tady.Nasedám.Opět mi nikdo s kufrem nepomohl.Batoh na zádech a v ruce těžký kufr a nikdo nebyl ochoten mi kufr alespon vysadit do vlaku...gentlemani.
Přijde opět průvodčí-"kontrola jízdenek,prosím."Je to v pořádku.Na chvíli usínám.Trochu mě to unavilo.Navíc je venku nádherně.Slunce tak pálí!Na azurové obloze není jediného mráčku.
Dojíždíme.Po dvou a půl měsících stojím na rodném nádraží.Přivítání.Objetí.Rodiče jsou také viditelně nějak bez sebe.Celé ty hodiny navíc čekali na nádraží plni hrůzou a obav,co se mi stalo.Jdeme rychle do nedaleké hospůdky a připíjíme si vínkem na štastný návrat,a také na konec léta.A už se z toho nedostanu.Všem vykládat a vykládat...