Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 26.12.
2.svátek vánoční
Štěpán
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Šrotovo smíření
Autor: Sáša (Občasný) - publikováno 30.9.2002 (08:00:23)

Šrotovo smíření

Doma panoval obvyklý řád – Pepa se opět učil, snad měl ty stohy knih a spousty nedočtených řádků rád, i když se dozvídal něco vcelku nezajímavé. Hlavní motivací pro něj bylo umět to. Už se těšil, jak zítra do písemky napíše všechny podrobnosti o antickém zlatém období v literatuře a jak při zkoušení bude chrlit vzorečky z fyziky, které tak dobře uměl. Teď hltal řádky o lišejnících a mechách, ale jako vždy na tomto místě se nemohl soustředit. Hlavou mu stále probleskoval ten jedinečný pohled – ona jde třídou a usmívá se na něj. Přál si, aby se mohl vrátit a znovu si ten úsměv vychutnat. Jenže to nešlo a tak se soustředil na další setkání. Teď dlouho chyběla, ale prý zítra bude opět ve škole. Přemýšlel, jak ji oslovit, jak na ni zapůsobit, ale všechny jeho zatím vymyšlené varianty selhali už na pozdravu. Věděl, že na to nestačí a nic podobného se nenaučí. Vlastně ano, má se od koho učit. Vždyť Pavel ze třídy je idol mnoha holek, mohl by si s ním promluvit. Vlastně ne, nesnáší ho. Musí si ho nějak naklonit, ale jak? V podobných úvahách setrval až do noci, kdy usnul na schématem rozmnožování smetanky lékařské.

Cesta autobusem byla nudná jako vždy, a tak pokračoval v učení, ještě si nebyl jistý několika vzorečky, které si horečně opakoval. Ani nezpozoroval, že se blíží ona, jeho vysněná.

“Ahoj šrote!” oslovila ho sebevědomě.

“em vé na druhou” pronesl užasle.

“Co to meleš?” pozastavila se nad nezvyklým pozdravem.

“Eh… to je vzoreček pro výpočet energie, ale to už ste brali.” chrlil ze sebe poznatky a poprvé se odvážil rozvést konverzaci “Ty už jdeš do školy?”

“No vidíš ne? Sem blbá, abych tam chodila každej den?” nechápala pilně chodícího studentíka.

“Kdybys chtěla… doučovat, já… bych se… mám teď dost času.” vykoktal ze sebe a netrpělivě čekal její odpověď.

“Co? Ty mě? Prvák čtvrťandu? Si upad, ne?” divila se svým typickým způsobem, který by se dal označit jako přízemní.

“No… já myslel…” červenal se dál a bezradně hledal odpověď.

“To je celej tvuj problém – moc myslíš. Hele zdar, dneska to balim.” vybruslila z rozhovoru a vystoupila o dvě zastávky dříve, než je škola.

I když rozhovor nebyl moc povedený, radoval se, že se mu povedlo s ní bavit. Celý zbytek cesty už nemyslel na nic jiného a doufal, že zase zítra si tak báječně popovídají. Ve škole všechno dělal instinktivně a nemohl se zbavit blaženého úsměvu.

“Co mu je?” dívali se po sobě nechápavě spolužačky.

“Nejspíš si šlehnul!” pronesla jedna z nich.

“Jo, ale k pivnímu tácku.” smála se další. Ale on tyto poznámky nevnímal, stejně tak jako nevnímal, když ho profesorka volala k tabuli. Ta nebyla zvyklá, že by zrovna on neposlouchal a tak celá třída setrvala v pětiminutovém mlčení, než znovu třídou prolétlo: “Josefe, k tabuli!” Až teď se vrátil na zem a zanedlouho se měl přesvědčit, že to bylo přistání velmi tvrdé.

“Jak vypočítáš rychlost zrychlujícího tělesa?”

“em vé na druhou…” pronesl si svou kouzelnou formulku, zde mu však moc úspěchu nepřinesla.

“Co to meleš?” jako by profesorka opakovala už dnes jednou uskutečněný rozhovor.

“Eh… to je vzoreček pro výpočet energie, ale to už… odbočuji, promiňte.” teprve teď definitivně začal vnímat okolí. Ještě se mu povedlo situaci zachránit a první omyl přebil dalšími již správnými vzorečky. Tajně doufal, že do třídy stejně jako tenkrát vtrhne ona s třídnicí, jenže ve škole opravdu nebyla.

Po škole se vydal do hospody, kde nejčastěji sedával Pavel, místní playboy. A skutečně seděl na svém obvyklém místě, za to Pepa cítil, že se dostává do situace naprosto neobvyklé. “Ale, ale. Mléčný bar je o roh dál” zasmál se Pavel, který si zpočátku myslel, že dneska mu ke štěstí budou stačit čtyři piva, když nevidí ani bílé myšky ani slona, ale rovnou bílého spolužáka. Po čase však poznal, že ten je bílý z důvodu úplně jiného a že je docela opravdový a ještě po další chvíli si všiml, že sedí vedle něj. “Co tu děláš?” chtěl se zeptat nepříjemně, ale překvapení jeho otázku zmírnilo. Vlastně ho tu vítal, dnes neměl se kterou pít, pil na žal, že ho další nechala.

“Hledám tě.” pípl stále ještě barvy bílé a nesměle se rozhlédl po prostředí, které znal jen z románů.

“Mně? Tak za mnou už chodí jen kluci…” pronesl zkrachovalý krasavec zklamaně.

“Potřeboval bych si s tebou o něčem promluvit.” začal směle přecházejíc do červena, ale postupně ho elán a slova opouštěly.

“Ty se mnou? Vždyť všechno umíš, ne?” divil se štamgast a objednal si další pivo.

“Právě, že všechno ne… chtěl bych… líbí se mi jedna holka a… nevím jak na to…” vykoktal ze sebe don Juan teoretik svůj zkrácený příběh.

“Tobě? A tos jí viděl v učebnici, ne? Holky nech bejt, jsou to potvory!” zůstával stejně veselý a dále svůj smutek ředil pivem. Pepa poznal, že tady se nic kloudného nedozví. Zklamaně odešel, což však celkem překvapivě zklamalo i Pavla. Cestou na autobus ho přepadla beznaděj, když stále nevěděl, jak si ji získat. Zrovna míjel miliskující se pár a hlavou mu bleskl další nápad. Nejistě se otočil a vydal se za nimi. Prošli parkem a za chvílí se usadili na lavičce, kde nechali volný průchod svým vášním. Přiblížil se k nim, vytáhl svůj blok a začal zapisovat všechno, co dělají. Celkem se zájmem je sledoval, tedy do chvíle, než si ho všiml mladý muž.

“Co čumíš, úchyláku?” a bez čekání na odpověď pilného studenta chytl a několika přesnými údery ho skolil na zem. Po té se svou milou odešli pokračovat kamsi pryč. Pepa se zvedal velmi těžce, ale nakonec se podařilo. Za příliš krutou cenu poznal, že tudy cesta nevede. Ještě ho napadlo, že by mohl jít za jiným párem, ale představa, že pokaždé dopadne stejně, ho od tohoto úmyslu odradila. V hlavě se mu už však rýsoval další nápad, méně bolestivý.

Doma si vynašel kazety se starými černobílými filmy a u několika si našel scénu, kde muž se ženou vede milostný dialog. Několik poznámek si napsal, ale stále měl pocit, že to není ono. Už tedy věděl, jak si ji získat, ale co bude potom? Proto se odvážil a pustil si i několik filmů kde se mimo ústřední dvojice vyjímala hvězdička na obrazovce. Pozorně studoval, co ti dva dělají, a hlavně jak k tomu dochází. Opět si napsal několik poznámek, několik větiček a rychle vše uklidil. Ve svém pokoji si potom opakoval fráze jak ze starého filmu, tak z filmu erotického. Měl však pocit, že by si to ještě měl na někom vyzkoušet a správně tušil, že holka by bylo to nejlepší řešení. Teď mu štěstí nahrálo velkou šanci, ozval se totiž zvonek. Vykoukl a pod oknem stála kamarádka, se kterou se pravidelně učil. Rychle jí šel otevřít potěšen tím novým zvratem. Jako vždy rozložil učebnice a začali se učit. Po chvilce se zvedl a odcházel, přitom mu z kapsy vypadl starý zmuchlaný kapesník. Tohoto si Jana nevšimla a nevzrušeně se dál probíjela dalšími vzorečky. Přišel tedy zpátky, naštvaně sebral kapesník a odhodlal se k dalšímu pokusu. Zrovna ležela na břiše a prala se s rovnicí fotosyntézy. Sedl si vedle ní a spustil naučené věty: “Nikdy jsem si nevšiml, jaké máš krásné oči. Tvé řasy jsou jako…” zapomněl, jak to v tom filmu bylo, a poočku se podíval na svůj blok. Jana ho zatím upřeně sledovala a čekala, co se dozví zajímavého. “Zavři oči, odcházím.” Rychle odběhl a přečetl si další věty. Opět se vrátil. “Slyšíš tep mého srdce?”

“Ano.” pronesla vzrušeně.

“Bije jen pro tebe.” pokusil se o ten nejsvůdnější hlas.

“Konečně sis mě všiml!” vzdechla a objala ho. Pepa byl se svým výkonem spokojen, ale takovýto úspěch nečekal. Rychle hledal další spojení, která by se hodila do této situace.

“To je rajcovní!” vyhrkl rychle další větičku, na kterou si vzpomněl. Jana ho odtáhla a zkoumavě se na něj podívala. Poznal, že nevybral zrovna nejlépe, a proto rychle použil své oblíbené: “Zavři oči…”, zavřela je a našpulila rty, “odcházím.” Vyvinul se jí z náručí a odešel z pokoje. Seděla a chvilku poslouchala, co se děje. Slyšela, jak se voní. Sundala si tričko a vklouzla do postele. Dychtivě čekala, co bude dál. Najednou však uslyšela bouchnout dveře. Nechápala, co se děje.

Pavel už totiž běžel po schodech, po tomto úspěchu to rychle musel zkusit i u té pravé. Cesta k ní mu uběhla nečekaně rychle, zazvonil. “Kdo je?” ozval se snad stále otrávený hlas.

“Já, miláčku!” řekl v návalu štěstí, další reakce ho překvapila.

“Hned jsem dole.” ozval se najednou medový hlásek. Dnes měl holt velký den, už se pomalu smiřoval s tím, že se mu všechno vydaří, když se za ním ozvalo znovu otráveně: “Jo to jsi ty, jo?”

“Ano, ty si mě nečekala?” nedovedl si vysvětlit tu náhlou změnu nálady.

“Celá žhavá!” ukázala, že mimo otráveného umí i ironický tón.

Nějak podobně odpovídala roztoužená děva v jednom filmu, vyložil si to proto jako souhlas a úplně při tom přeslechl zcela nevábný tón, “Já jsem taky nažhavený!” Čekal, jak tato věta zaboduje, možná by čekal i odpor, ale mlčení ho zcela vyvedlo z míry. Začal tedy sypat z rukávu další vysledované věty: “Toužím po tvém obětí! Dnes je krásný den, pojďme si někam sednout. Máš moc krásná…” tuto větu nedopověděl, protože chtěl říct “oči”, ale ty jeho napovídaly, že to zrovna není objekt jeho obdivu. Jako by těch překvapení a obratů už dnes nebylo málo, promluvila, spíše zvolala, a velmi šťastně: “Konečně, už jsem se nemohla dočkat!” a vyběhla vstříc jeho objetí. Následující chvíli si nedovedl vysvětlit. Ležel na zemi, ale přitom slyšel, jak ona stále mluví a raduje se z jeho vyznání. Pohlédl tedy výše a uviděl obraz zkázy, ona, jeho vysněná princezna, se objímala s nějakým klukem, který ho před chvílí srazil na zem. Chtěl vstát a začít souboj na život a na smrt, ale při pohledu na svého soka se rozhodl, že nebude bránit ve štěstí tak perfektnímu páru. Teď jen nevěděl, jak odejít, a proto použil to jediné, co ho napadlo: “Zavřete oči, odcházím.” a rychle se vytratil z jejich dohledu. Vytratil se však daleko rychleji, než sám očekával, protože místo, které si vybral za své ústupové, se ukázalo být silnicí a jedno z aut ho o tom nemilosrdně přesvědčilo.

Nyní ležel v nemocnici a stále si opakoval jednu a tu samou větu, která náhodným příchozím připadala jako blouznění nebo nesmysl: “em vé na druhou”. Definitivně ho probralo až když ucítil, jak mu někdo drží ruku. Tentokrát už nebyl překvapený, když to byla Jana. Proto jen špitl: “Už to vím, mám tě nejradši!”



Poznámky k tomuto příspěvku
Sáša (Občasný) - 30.9.2002 > Autor má zájem o hlubší kritiku. Nějak se mi to tam nepovedlo dodat normální cestou.
<reagovat 
stanislav (Občasný) - 30.9.2002 >

celkem hodně dobrý, svižně napsaný, jen pár nevychytávek:

 

o lišejnících a mechách - správně je o meších, i když to zní divně :o)

ste brali.” chrlil - tady se píše čárka, stejně i jinde...

Mně? Tak za mnou - koho co - mě

Za příliš krutou cenu poznal, že tudy cesta nevede - tahle věta mi přijde navíc a divná ke všemu

Jana ho odtáhla a zkoumavě se na něj podívala - ho odtáhla?


Body: 5
<reagovat 
 Sáša (Občasný) - 2.10.2002 > hubert> Tak, děkuji za hodnocení a snad ještě víc za výčet chyb. Je pravda, že nad těmi lišejníky jsem dlouho přemýšlel a znělo mi to opravdu divně.
<reagovat 
Kapucín (Občasný) - 30.9.2002 >

Mám pocit, že se ti toho nepovedlo dodat víc, třeba nějakej konec - co použil své?

Jinak viz Hubert, interpunkce,  chybějící písmena  ("něco vcelku nezajímavého", "usnul nad schématem"), poněkud nelogická věta "zůstával stejně veselý a dále svůj smlutek ředil pivem" atd.

Ten nápad s hledáním inspirace v Kristiánovi se mi docela líbí (to je můj film! :o)), ale celkově mi to přijde hrozně moc odfláknutý. Bylo by to tak za lidovku.


<reagovat 
 Sáša (Občasný) - 2.10.2002 > Kapucín> Tvůj postřeh je naprosto správný - nevím proč, asi se to nějak zbláznilo, ale te konec mi to to tam nedalo. Teď už tam je. Chybějící písmenka jsou moje nemoc, někdy mi chybí i celé slova... S toui veselostí, tam je to myšleno jak ironie. Jinak jsi mě odhalila, je to skutečně šité horkou jehlou (nebo psáno horkou klávesnicí, chceš-li), ještě nad tím tedy zauvažuji. Děkuji za postřehy!
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter