Klid. Duše mírná sedí na oblaku
a pozoruje hloubku silou svého zraku
a vidí tváře podobné si k pláči
diví se tomu, že jim ta omezenost stačí
sem nedosáhne nikdy hrůza zloby, zášti...
já sedím na oblaku zahalená v plášti
vy divíte se tomu, proč nesundám ho ani v parném létě
on je mi štítem proti zlému v tomhle světě

já snívám na obláčku z páry potají
že jednou horské ledy roztají a řeky dravé strhnou hráze
já porozumím lidem snáze
když voda spolkne všechny vesnice a města
lidé naučí se plavat - prostě budou muset - když zaplavena bude vyšlapaná cesta
boj o život nás naučí si vážit sebe samých
to zase budem lež, křivost a zradu považovat za hřích - nemyslím podle desatera - spíš dle nitra vlastního, duše vykoupané v lázni pokory a víry v sebe, v lidskou pomoc, lásku, pochopení...
...pro mě ta tři slova znamenají smysl mého bytí...
...komu jsou však cizí - ten, jako když tu není...