Měla jsem jsem o tobě sen milý Té. Byl to krásný sen o velké lásce a o mlze, kdy ses jednoho dne zjevil. Stál jsi u mých dveří a ohlížel ses. Nepůsobilo to nervozním dojmem, než jako dojmem plachého zvířátka. Bože, byl jsi tak neuvěřitelně křehký. Křehký jako sklíčko. Měl jsi na sobě svou uniformu v podobě modro-pruhované košile. Chodil jsi sem a zpátky. Jako by jsi na něco, na někoho čekal. Opírala jsem o balkoní terasu a mlčky jsem tě sledovala. Ulice rozvířené plných lidí v kabátech a bundách, následovali svůj cíl. Z výšky byli tak malinkatí a motali se jako mravenci. Ten ruch města byl utlumen chladivým podzimním počasím. Podzim, jakožto období pestrobarevných barev, byl paradoxně jen šedý a černý. Bez otázek a bez odpovědi jsem sešla obloukové schody až k tobě dolů a objala tě. Byl jsi zmatený milý Té. I při snaze maskovat svou slabost jsi říkal, že jsi mě hledal celý dosavadní život. Věřil jsi totiž na věčnost a na posmrtný život. Zůstali jsme spolu od toho dne až do rozpopadu snu budoucího.
|