Dívám se.

Starší paní a její dcera sedí na pohovce a sledují televizi; mlčí. Dcera po chvíli povídá: „Jo tohle jsem ti ještě neříkala! Pamatuješ si na Kláru Růžičkovou? Taková menší blondýnka.“ Paní chvíli přemýšlí, pak promlouvá: „Jo, vzpomínám si, to je ta co se zbláznila?“

„Ano, rodina ji nakonec musela poslat do léčebny, ale pořád se to horšilo; pod práškama se z ní nakonec stala nepřítomná troska.“

„Kriste pane! Chudák holka, že je to tak špatný, to jsem nevěděla!“

„A já ji včera potkala naprosto zdravou na náměstí! Chvíli jsme se bavily a pak mi to pověděla sama od sebe. Mami, víš jak rok před mým narozením, objevili princip dívání se na minulost?“

„No a?“

„On se ten princip sledování minulosti: 'Scopos' teď stal tak dokonalým, že je možné do jednotlivého atomu naskenovat zdravý mozek člověka a ten pak zrekonstruovat v hlavě blázna, který se tím vyléčí.“

„Fuj. Přijala jsem 'Scopos', protože usvědčí každého vraha, i za cenu toho, že stačí zneužití a každý můj okamžik života může být na obrazovce někoho cizího a přijala jsem i další 'vynálezy'. Ale tohle? Brrr, vždyť...“

„Brrr? Prostě vezmou scan jejího starého mozku a postaví ho do její dnešní lebky.“

„No právě! To ji můžou rovnou naklonovat a bude zdravá!“

„Ale takto má stejné vzpomínky jako předtím, než se zbláznila, je to jakoby odjela pryč, strašila nás tu její pomatená dvojnice a ona se teď zdravá vrátila. Zachránili jí!“

Abyste věděli, dívám se, kam se mi jen zachce; jsem Bůh: můžu. Kdysi jsem vytvořil vesmír; nějaké zákony, které v něm platí; stvořil člověka. A vy, lidé jste teď obrátili ty zákony proti mně: duplikujete si své mozky, zachraňujete tím své raněné mysli a na mě necháváte tu otázku: „A co s duší?“ No, asi jste vyhráli, konec. Jde se do ráje.

Dneska večer bude mé pokoukání jako oranžovo-rudý kaleidoskop.