No REGRETS

V místnosti bylo nesnesitelné vedro. Závěsy se v oknech ani nepohnuly, a to  i přes barmanovo největší úsilí dosáhnout alespoň malého průvanu. Jediný ventilátor nefungoval. Dusno bylo k zalknutí. Obloha byla pokryta do bíla rozpáleným šedivě modrým oparem a slunce se na nebi rýsovalo jen coby bledý  kotouč. 

„Dáte si ještě ledový čaj?“ oslovil  barman Petra, aniž se na něho podíval a dál se věnoval utírání pultu.

„Ne, už zaplatím“, odpověděl Petr a hrabal se v kapse pro drobné.  Barman  rychlým pohybem smetl cinkavé mince  z pultu a  šel urovnat židle.

V tu chvíli do místnosti vešel  mladý pár ve špinavých džínách a propocených  tričkách. Barman si je oba krátce změřil, jak nemotorně nasedali na barové židle a poté jim přisunul nápojový lístek. Mladý muž se posadil vedle Petra, poručil si jedno pivo a začal své přítelkyni vyprávět o zážitcích z uplynulého víkendu. Mluvil o nějakém stanování uprostřed polí a strašném vedru. Vzápětí si vyhrnul rukáv trička nad rameno a ukázal na spálenou kůži od slunce. Dívka s jasnýma zelenýma očima ho pozorně poslouchala a přitom občas zavadila pohledem o Petra. Prohlížela si jeho tmavomodrý oblek a lesklou hedvábnou kravatu.

„No tak mě přece poslouchej!“ okřikl ji, když si všiml, že mu kouká někam přes rameno. Otočil se zvědavě na Petra a poposedl si tak, že na něj už nemohla vidět a pokračoval ve vyprávění. Všichni prý dostali úpal, protože se opili a zůstali se válet celý den pod sluncem.

Petr si zapálil cigaretu. Podepřel si hlavu a dlaní na chvíli zakryl oči. Prsty druhé ruky mu netrpělivě hrály o stůl a kouř z cigarety tančil svůj vznešený kroutivý tanec.

Vzpomněl si,  jaké to bylo, když kdysi usínal natažen v polích pod horkým sluncem únavou po prohýřené noci a do uší se mu vkrádala hudba, kterou hráli opodál jeho kamarádi. Tehdy se nestaral o nic jiného a necítil nic než pálení slunce na kůži a bodavé světlo, pokaždé když se probíral z usínání. Suchý vítr jim foukal do tváří a do oprýskaných rtů. Ledová voda byla pro ně v tu chvíli nedostižným pokladem. Když potom k večeru zajeli do nejbližší vesnice a objevili kaluže ukryté ve stínu mohutných stromů, neexistovalo pro ně větší potěšení, než  se v nich brouzdat bosýma nohama, řvát na všechny strany a cákat kolem sebe.

Když se Petr probral se svého zamyšlení, zpozoroval tmavě fialové nebe hřmící nad bledě žlutými protějšími domy. Jejich stěny byly do sírova rozpáleny a při každém pohledu bodaly do očí.  Ucítil, že mu někdo klepe na rameno a otočil se.

„Prosím vás, neměl byste jednu cigaretu?“ oslovil ho muž sedící vedle něj. A slečna se zelenýma očima se na Petra  opět významně dívala přes rameno svého přítele.

„Jen si vemte,“ pobídl Petr mladého muže a podal mu krabičku. Ten rychle vytáhl cigaretu a podal ji své přítelkyni.  Dívka pohledem očí poděkovala a dál se dívala na Petra. Ten rychle pochopil. Natáhl ruku se zapalovačem a snažil se jí zapálit. Ale nešlo to, ruka se mu poněkud třásla. V tu ránu jí ale její přítel přistrčil k nosu otřískaný zapalovač, který právě vydoloval z kapsy a vítězoslavně jí připálil. Dívka pomalu vydechla kouř a znovu se zadívala na Petra. Všiml si, že se v jejích očí odráží ostře žluté stěny protějších budov a znovu se k nim otočil. Chvíli ho bodaly do očí, ale pak zchladly a zešedivěly, jak slunce zakryl mrak.

Znovu zahřmělo a i v místnosti se zešeřilo. Teprve teď ucítil závan tak dlouho očekávaného a vytouženého průvanu. Účtenky na stolech se musely rychle zatížit sklenicemi, jinak by odletěly. Vínové závěsy vlály jako šílené. Zmítaly se mezi oprýskanými a zažloutlými okenními rámy. Jen, co barman stačil všechno pozavírat, spustil se prudký déšť.

Těžké kapky kropily chodníky až zčernaly. Nořily se hlouběji a hlouběji skrze těžký mdlý a nehybný vzduch. Barman konečně naladil rádio a pokračoval v utírání skleniček.

Petr dostal chuť teď hned vypadnout ven. Vstal ze židle, přičemž cítil že ho dívka se zelenýma očima stále pozoruje. Podíval se na ni, jako by chtěl něco říci, ale mlčel. Chvíli se tvářila zklamaně, pak se vrátila ke svému ledovému čaji a poslouchala jednotvárný monolog svého přítele.

Petr otevřel dveře a ovál ho příjemně chladný vzduch. Podél chodníků protékala proud vody. Déšť se pomalu zmírňoval a v dálce  na horizontu se začala objevovat žlutá záře. Petr si sundal sako a dovolil dešti, aby mu smáčel celou košili. Cítil, jak mu kapky stékají po obličeji, vlasy měl už celé mokré.  Sundal si také boty a ponožky. Nikdo tam v tu chvíli nebyl, a i kdyby Petrovi by to teď bylo jedno. Byl šťastný. Brouzdal se bosýma nohama v čerstvě spadaných kapkách a nechybělo mu v tu chvíli vůbec nic.

V tu chvíli si konečně uvědomil, že nemá smysl litovat ničeho, co už je pryč.