- Jak jsem našla vodu -

Byl náš, heuréka! Vysněný dům! Onoho krásného červnového dne jsem zapomněla na tři měsíce přemlouvání původních majitelů, na „plazení se“ před bankou a škemrání o úvěr ze stavebního spoření i na chování odhadkyně, jež odmítla před „tou barabiznou“ vystoupit z auta.
Cítila jsem jen radost, teď už půjde vše lehce a jednoduše! Fandila jsem si. Asi, že jsem jednoduchá …
No co, že byl domek léta neobývaný, trocha úprav, trocha dobré vůle … a ono to půjde!

Na stěnách byly zásuvky, i propadli jsme s mužem bláhové naději, že je zde zavedena elektřina.
Nebyla …
V zadní části baráčku byla malá koupelna. Super, radovala jsem se, máme splachovací záchod! Díky jeho přítomnosti propadli jsme bláhové naději, že je v domě rozvedena kanalizace.
Nebyla …
V rohu koupelničky skvělo se bílé umyvadlo. I propadli jsme, zoufalci, naději, že je do domu přivedena voda.
Nebyla … 
Nevadí, to zvládneme! Tak zněla naše mantra. Přesvědčovali jsme s manželem jeden druhého od rána do večera. Láska hory přenáší, ale … na stavební práce je úplně nepoužitelná. Kupodivu.

My nevlastnili dům, to on vlastnil nás. Testoval, co všechno vydržíme. Tohle dokázali, fajn, tak jak se poperou s tímhle, šeptaly si padající tašky na střeše. Jo, to bude švanda, přizvukovaly shnilé trámy na půdě.
Já a můj milovaný, dvě naivky z paneláku, zcela jsme přehodnotili naše životní priority. Teplá voda? Zbytečný luxus. Splachovací toaleta? K čemu, když existuje chemické WC. Televize? Co to je? Elektřiny chtivé nářadí jsme napájeli od ochotných sousedů.
Našim životním cílem stalo se přivedení životadárné tekutiny do útrob našeho domova.

Loudila jsem informace od prodávajících.
„Do baráku není přivedená voda?“ ujišťovala jsem se.
„Ne, není, to jste nevěděli?“ Prodávající byli v pohodě.
„A tušíte aspoň, kde je hlavní přívod vody?“ pokoušela jsem štěstí dál.
„Jasně, stavím se, ukážu vám, kde je, není to daleko od plotu,“ překypoval vstřícností jeden ze synů majitelky.
Přijel, sršel dobrou náladou, která byla nakažlivá. Stoupl si asi pět metrů od zdi a ukázal důležitě na trs trávy pod jeho nohama.
„Tady kopejte!“ rozkázal. A hbitě odjel.

A my kopali. Geologický průzkum ukázal rozličné druhy kamenů, kusy střešních tašek (jež pro změnu chyběly toho času na střeše), rozbitý porcelán a úlomky barevných dlaždiček. Též jsme se na místě seznámili s podzemním vosím hnízdem. Jeden víkend, 70 cm hloubky. Už to určitě bude!
Další víkend. Horko, dusno, mizerno. Prokopali jsme se do septiku. Ty tisíce malých rojících se mušek aspoň nehýřily žihadly … 1,30 cm hloubky.
„Vydrž, už tam budeš,“ povzbuzovala jsem svého miláčka. Ten jeho pohled jsem už někde viděla … Už vím, takhle se ve filmech dívají otroci na své dozorce. Láska hory přenáší, ale …

Třetí víkend. Jala jsem se kopat také. Se svojí nevelkou postavou jsem ve výkopu zakrátko zmizela. Z jedné lopaty vyhozené hlíny kamsi za sebe mi polovina spadla zpět. Na hlavu. Pět metrů tunelu hlubokého 1,70 cm.
„Vidíš, kdyby ses lépe učila, nemusela bys tu dělat kopáče,“ děl rozvážně můj choť. Jen skutečnost, že jsem nebyla schopna se z výkopu sama vyprostit, mu zachránila život. Ač jinak klidná, uvážlivá, vysokoškolsky vzdělaná bytost …  nejraději bych ho majzla tím krumpáčem po hlavě!   
S počínajícím večerem krumpáč narazil na něco pevného! Připadala jsem si jako na Ostrově pokladů! Byl tam! Hlavní přívod vody! Rezavý, těžký, s velkým otáčejícím se kolem. Opatrně jsme kolem něj čistili hlínu, jako by to byla archeologická památka nevyčíslitelné hodnoty. Byli jsme upachtění, špinaví, vyčerpaní, ale … šťastní!
Cítila jsem jen radost, teď už půjde vše lehce a jednoduše! (Kde jsem to už slyšela?)

Během vykopávek objevil můj milý malé překvapení. Od hlavního rozvodu vody směřovala k našemu domku hadice. Úlisně se vlnící černý had.
Takže, spojení mezi baráčkem a hlavním rozvodem již bylo v minulosti navázáno. Možná měli bývalí majitelé jen zvláštní smysl pro humor. Oněměli jsme, a za nic na světě netušili, kam ta hadice vede. Úzký tunel hrozil rozšířením nejméně pěti metrů do šíře.
Na ves padla tma, na nás padla deprese. Můj muž s lehce šíleným výrazem ve tváři odjel.

A já se odhodlala ještě jednou hodit řeč s dům prodávající rodinkou.
„Dobrý večer, víte, máme tady takový malý problémek,“ nutila jsem se do přívětivého tónu, „nemůžeme najít místo, kde je vyvedena voda!“
„Jako hlavní přívod, myslíte?“ zajímal se další ze synů majitelky.
„Nééé, ten jsme našli,“ vyhrkla jsem, ale v duchu jsem už ječela, „kam, proboha, vede ta hadice?“
„Jaká hadice?“ zaváhal ten chlapec překvapeně.
„Kde-je-to-místo-kam-jste-měli-namontovat-ten-vodoměr? Prosím!“ Mluvila jsem na něj pomalu a nahlas, jako by to mohlo něčemu pomoci.
„Přece na záchodě,“ odtušil nevinným hláskem.
Cože???

Běžela jsem zpět do domu jako šílená a … byla tam. V pravém zadním rohu oné místnůstky, pod nepořádkem a zvedlým linem, vykukovala nenápadně asi 3 cm nad podlahou černá hadice a slibovala dodat vodu, kdykoli si budeme přát.
Když jsem tu zprávu volala mé drahé polovičce, smála jsem se. Nepříčetně.
Ale to jistě nebylo nic proti tomu, jak se nám smál náš drahý dům …

Láska hory přenáší, ale … s námi to ani nehne!