Daří - nedaří? Tuhle větu má můj osud napsanou na čele... už od dětství. Jedna z ranných vzpomínek - vánoce, dárky, knížky, Ježíšek ! V té době už jsem byla zblázněná do koní. Když tu jsem pod slabým vánočním papírem na jedné z knih identifikovala část názvu "KO" a na řádku pod tím "PLN" . KOně PLNokrevní !!! Byla jsem unešena. Radostí a neuvěřitelností, jak ta vzdálená teta odhadla moje přání... Některé dárky by se neměli rozbalovat, nakonec to byla KOmedie PLNá lásky, klasika, povinná četba. Dodnes cítím tu krutou ránu mé dětské naivní důvěřivosti. A vidím osud, jak se za rohem řehtá a plácá do stehen. Zmetek.
Moc jsem se ale nepoučila. Když to shrnu, tak tím výše uvedeným nápisem mohu okomentovat všechny své lásky i LÁSKY. Já měla vždy pocit, že se vše daří, aspoň trochu, aspoň z mého pohledu ... ještě několik týdnů po tom, co bylo vše v háji. Zato jsem tím pádem zažila hodně překvapení. Mizerných - ale překvapení. Jak říkala babička ( ale to asi všechny babičky a možná i Babička ): všechno zlé je k něčemu dobré. Co já z vlastního zlomeného srdce vymačkala básniček ! A ač je to k nevíře, některé se mi ( ó jak jsem sebekritická ...) líbí dodnes.
Čím jsem starší, tak méně často mám pocit, že se vše daří. I když to tak mnohdy je. Štastný chvíle poznávám až zpětně. Až když už jsem zase v nějakém srabu... Přehlížet varovné signály mi jde věkem čím dál lépe. Aspoň něco... Co bych neudělala pro překvapení, že ? Jen, že je to někdy tak strašně konečný, nevratný, nejde to změnit... A tehnle pocit já nesnáším. Už od dětství. Umět tak bez pochyb věřit, že se vše může stát, může změnit, může vrátit... To bych si přála!
Jak to vidím dnes: jestli se něco daří, tak je třeba zatím jít. Nasadit klapky na oči, dívat se jen vpřed a běžet a běžet ... A je naprosto nutné přehlédnout vše, co je okolo ! Ono se okolí a okolnosti stejně ozvou ... ale proč jim to usnadňovat, že ?
Končím se psaním. Jdu běhat.
|