Až horou vzdálenou na pokraj hran dozraješ,

plody si odneseš,

když lhář ti vstoupí do cesty,

ty jenom umlkneš a lež poslechneš

ve vlasech větrem rozčechraných,

znovu otevřeš snář

a zvíš, kdo je tu lhář.

Jako lev budeš řvát za mříží,

sápat se ven po modré obloze,

sápat se po svobodě  s rukama nad hlavou.

Ty, když znáš, proč a odkud se bere mráz,

nepostavíš hráz ze ztrát a zklamání.

Jako duše zemřelé na nebi zaplněném prázdnotou

není úniku ani přes stráž.

Nesnaž se úniku není, do vzteku posezení

i přezutí vzdáš.

Natahuješ ruku vztaženou, oči krví zastřenýma

do prostoru mezi mřížema.

Krev ti ztéká z čela, koruna bodá dál,

Bůh ti žehná svou krví,

žehnáš si sám sobě, neb kde pravda?

V okovech ze snů, v okovech života se svíráš,

Tomáše se ptáš, spínáš, vzdoruješ na posteli z ohně,

další úder padá na tvá bedra,

odpověď neznáš...tak ji pověz!

Je jen v tobě, nalézáš krásu, nalézáš Boha,

nebo jak mu říkáš, nalézáš sám sebe..tak díky tobě "Bože"!