Bál se to povědět

-MYSL-

Nad nerovností zubů v ústech, nad světelným paprskem-jeho velikosti, září i troufalostí jakouž si dokáže podmanit tmu do ústraní, až ke kolenům spadající a krčíc se pod pohovkou ve stíženém prostoru, nad zvuky proznívajících kol a kol zvenčí rozmítají mi království, někdejším uschovaném (velmi tajně) mezi stěnami-nekonečná, byť rozměrová plocha a není to jen tak někde! Je to opravdovost a snivost v jednom celistvém útvaru, nemůže se shodnout s tělem, nikdy se tohle nesmí podařit, nastal by kolaps nestoudné míry.

    Tam v každé její pídi probíhá pištění, dokonale mírné a nevnímajíce nemyšlence-těsně před spočinutím blahodárné snivosti začíná přechmatávat s mízy na mízu, určovat hloupost, bolest i moudra nejslibnějších  vzezření a rozkoš. Pouze v tom okamžitém rozpoložení všech citů a stavů nastává spletitá smyčka orkánů a vánků provětrávat, tak silně a vzácně-není možnost vytratit se z jejího hladu rozdavačnosti. Tíhou, jež nese sama potřebuje vynaložit, co možná nejhospodárněji vůči zaslíbeným a zapuštěným kořenům vzniků. Je schopna vytrénovaným a znalým stylem rozdmýchat mlýnská kola v potoku a až  dostane vůli pahorku, dopřávanému lehkostí symbiózy ........

.......Ráno s omáslovaným krajícem na tepichu-návštěva kavárny-zaschlé louži pomíjivé kávou ubrusy a umakart, jako z oceli vydrživše i náraz velkého číšníka-rozdavačný pohled prostitutky u někdejší silnice EP 207- vůně od silice-výpravčí neví odkud vítr včera vlál-kolejemi skřípou tóny, ještě!, a s Mělníkem jsem už nadosmrti skoncoval- rostlina mi připomíná sochu E.Beneše u jedné sokolovny, nemusím se ptát sám sebe, ale přesto si pokládám velice demokratickou otázku, odpovídám ,,ano samozřejmě, za souhlasu všech‘‘! Není správné obědvat na cizí účet, menza není totiž (smetí)?-přenádherná píseň ,,tu tu tu tu du du du du du‘‘, cítím nervy drásající zuření dělníků a nevkusná mluva-krásný na druhou stranu opravdu nádherný k políčku oblak prostírnoucího rudocha a jeho pohledu, jakoby se chtěl bát? Držím za ruku krásnou mladou slečnu i hocha- to nejsem ani já, veliká legrace na postelích, v kostelech i z televizních obrazovek opravdu potupující a neinteligentní podívaná, až hrůza! Vzduch voní od inkoustu, tam namáčejíce svůj brk (stále jen sním před snem, toť největší i nejživější podoba mdloby).