Na náměstí stála čerstvě postavená šibenice na které visela oprátka a pod ní byla malá stolička. Skoro každý, kdo šel kolem se pomodlil a udělal znamení kříže. Lidé procházeli kolem se svěšenými hlavami a očima bloudili po zemi jakoby i jen pohled na šibenici mohl přinést neštěstí. Několik dětí se bezstarostně honilo a proplétalo mezi lidmi. Jedno dítě se smeklo v blátě náměstí a rozpláclo se celé do velké kaluže. Ostatní se mu smály a provokovaly jej. Na rohu náměstí se objevil průvod. Procesí asi pěti mnichů šlo před povozem, který táhl jakýsi strážný s mečem u pasu. Na povoze byla upevněna železná mříž ve které seděl člověk s hlavou svěšenou, která se mu pohupovala, jak vůz pomalu kodrcal. Byl zabalen do starých hadrů a nedalo se poznat zda je to muž či žena. Za povozem šlo asi deset gardistů v čele s velitelem Garedem, který měl zachmuřený výraz. Z radního domu vyšel na terasu vévoda se svojí chotí a několika rádci. Sluhové roztáhli nad jejich hlavami jakousi markýzu z modré barvy a ta je chránila před deštěm. Další sluhové donesli krásná polstrovaná křesla a vévoda usadil nejdříve svou choť a pak i sám usedl. Na malou tribunu se šibenicí vystoupil muž v černých kožených kalhotách a rudé lněné košili s krátkými rukávy a nátepníky na rukou. Byl to vysoký širokoplecí muž s holou hlavou a zkaženými zuby. Když vstoupil na tribunu, lidé se pokřižovali. Báli se toho muže jako samotného satana. Muž nosící smrt, muž jenž se smrtí uzavřel smlouvu. Nenáviděný kat. Jeho oči byli ledové a každý se jeho pohledu vyhýbal. Ani ve městě nebyl vítaný a žil v domku za městem. Teď čekal na svoji další oběť.

Vůz se pomalu blížil k tribuně a mniši prozpěvovali latinsky Domine Jesu Christe. Déšť pohlcoval jejich slova a jenom podtrhoval obrázek duše odsouzeného. Kdesi v davu muž schovaný v kápi před deštěm nebo možná i před zraky zvědavců sledoval osobu na voze. To už není ten mladíček co mě zachránil. Tohle je lidská troska která z něj zbyla. Pomyslel si Ursus. Mladíček již vypadal po skoro měsíci věznění jako stařec. Jeho obličej, alespoň co zahlédl, byl samá podlitina, slepené mastné vlasy měl nakrátko ostříhány a i ti co s ním popíjeli jej nepoznávali. Dívali se mu do tváře, šeptali si modlitbičky či na něj hlasitě nadávali. Jak se lidé dokáží změnit. Jeden den by s vámi šli třeba i do pekla a druhý by vás osobně předali katu. Ursus nenáviděl tyhle lidi. Přetvářka jim byla vlastní. Určitě tady mnoho z nich zná toho chlapce ale nikdo by to nepřiznal. Jen ať se podívají na to co z něj zbylo.

Mladík sledoval lidi s nezájmem. Neměl už sil a možná byl i rád, že jeho utrpení skončí. Když se setkal s Ursovým pohledem, Ursus si všiml, že má jen jedno oko. Místo druhého oka zbyl jen zčernalý oční důlek a seškvařené maso okolo. Ursus se podvědomě zachvěl. Pedar jej však přejel pohledem a prohlížel si dál dav. Poznal mě nebo nepoznal? Ptal se sám pro sebe Ursus a doufal, ze nikoliv. Byl si téměř jist. Tehdy byla tma a nemohl mě tak vidět. Já si ho taky moc nepamatuji, ale jedno vím jistě. Takhle tehdy nevypadal. Pěkně ho zřídili. Určitě hledali tu listinu a peníze, které si určitě Senlatovi psi vzali s sebou. Chtěli to z toho kluka dostat a tak ho trápili tak dlouho. Tak dlouho jak se Ursus dostával ze svých zranění. Jeho ruka i rameno už jsou již téměř v pořádku. Kdyby ho v tom sklepení nenašla ta stará vdova, byl by na tom mnohem hůř. Ona ho našla a pomohla mu se vyléčit. Doteď nevím proč to dělala. Neřekla mi nic. Na nic se neptala a nic po mě nechtěla. Je to divné. Ale očividně tenhle kluk tolik štěstí neměl. A proč? Kvůli mě? Ne, já jsem se ho neprosil aby mě přišel pomoci. Neprosil. Ano, zachránil mě, ale neprosil jsem se ho o to. Proč se do toho vůbec cpal když to nebyla jeho věc. Teď to má. Co vlastně čeká. Že ho zachráním? Usekám desítce stráží hlavy a odnesu ho do bezpečí? Sakra já za to nemůžu, že tě chytli. Já si to nevymyslel. A nakonec já tě o tu pomoc nežádal, tak co? Nejsem ti nic dlužnej mladej. Zatraceně, jak já nesnáším tuhle bezmocnost. Nesnáším ten déšť co mě už studí na ramenou, nesnáším tyhle lidi, kteří tady lační po představení, nesnáším toho vévodu, který si myslí, že když udělá veřejnou popravu, všichni si strachem nadělaj do kalhot. Nesnáším taky když někdo má umřít kvůli mě. A taky nesnáším toho parchanta Senlata. Ten se mi ještě bude zodpovídat. Nebo nám mladej. Ty jsi v tom teď taky. Takže si shrneme situaci. Deset gardistů s Garedem v čele. To je oříšek, Gared je veterán několika válek a s mečem se mu tu nemůže nikdo rovnat. Hmm, támhle v okně je jeden gardista s kuší. To by nebyl problém. Myslím, že tam se svojí malou skládací kuší dostřelím. Koně jsou uvázaní hned vedle té budovy. Tam je panstvo vždycky nechává, když jdou k radním. Bývá u nich většinou jeden pacholek. To nebude problém. Ale ty chlapče nevypadáš, že by jsi byl schopen delší chůze. Budu tě muset nést a to bude zdržení. Pokud by se mi podařilo sebrat koně, mohl bych se už dostat skrz dav a k bráně dříve než by stačili spustit mříž. Horší to bude s tou gardou. Když jim pošlu v ústrety kata, tak by je to mohlo na chvíli zdržet. Ti mniši by šli taky využít. Nikdo z gardistů nepůjde proti mužům sukna. Tedy dobře.

pokračování příště