|
| |
 |
POVÍDKA TŘETÍ
Autor: Leia (Občasný) - publikováno 9.6.2000 (15:13:18), v časopise 13.6.2000
|
|  |
Povídka třetí
Stála tam a nechala si vlasy lhostejně čechrat dnes docela silným větrem.Ruce měla hluboko zabořené v kapsách zelené bundy po mámě.V tento den vnímala tak známé zvuky nějak jinak, nově.Jako by tu byla poprvé.Jekot racků zněl zlomyslněji, pronikavě ji a šplouchání vody jako by ji vábilo k sobě blíž písní tak podmanivou, že jí nešlo odolat.
Podlehla jí a přiblížila se po rozpukaném molu až k hranicím jejích možností.Věru jich moc neměla.Pozorovala vlny jejího moře, jak se vrhá vstříc ostrým útesům a v podobě drobných i obrovských vln se o ně rozbíjí.
Předklonila se přes zábradlí.Představovala si, jak přehazuje nohy přes tu překážku a odevzdává se náruči ledové vody.Jak ji celou prostoupí její chlad.Už necítí bolest, necítí zklamání, smutek.Jsou jenom ona a voda.Jasně vnímá, jak klesá hlouběji a hlouběji až tam, kde to více nejde.Moře ji skryje u svého dna.Pak bude mít navždy pokoj od zklamání.Už ji nikdy nikdo nenajde, nebude jí slibovat modré z nebe, nekonečnou lásku, horoucí obětí až na věky a pak ji opustí kvůli první překážce.Zklame, opustí, pošlape její naději, zničí představy o štěstí a uvrhne do nedůvěry vůči všem lidem.Ne, tohle voda nedovolí.Ona ji bude chránit.Ochraňovat před, lidmi jako byl on.Ano, byl.Pro ni už neexistuje.Za tímhle obdobím zabouchla dveře, všechna okna zajistila okenicemi, mřížemi a celé tohle zamknula klíčem nenávisti a zášti.Udělala z něj třináctou komnatu duše, kam přes pečeť chladu a zklamání nemůže nikdo.Ani ona.Otevřelo ji však něco mnohem mocnějšího než všechny její pocity.Láska.Obyčejná slabost lidstva ji dohnala až sem.
Hledala útočiště a pomoc právě tam, kde se potkali.Proč?Ptá se sama sebe.Proč sakra?Zoufale si rvala vlasy z hlavy a moře zásobovala novou solí ze svých očí.Napadlo ji, že moře vznikla ze slzí lidí.Kolik smutku se muselo podílet na vzniku tolika moří.Kolik zhrzených lásek jako ta její, kolik utrpení…Tichý vzlykot se proměnil v hlasitý pláč.Zoufale si rozmazávala slané krůpěje smutku po obličeji i se zbytky líčidel.Po pár chvílích se zhroutila na kolena plna hořkosti.Naplňoval ji jediný velký otazník.Proč?
V tu chvíli se v ní všechno zlomilo.Rozhodla se.S očima zaslepenýma pláčem se zvedla, přelezla zábradlí.Stiskla víčka, nechtěla se dívat vstříc svému osudu.Pustila se zábradlí, její poslední opory a učinila krok do prázdna.
Odněkud se však vynořila opora nová.Tak známá.Něčí ruce ji pevně uchopily kolem ramen a úplně samozřejmě vrátily na pevnou zem.
Bála se otevřít oči.Ten strach ji naplňoval a ochromoval.Něco hedvábného se jí dotklo obličeje.Rty, něčí rty jí slíbávaly kapku po kapce.Něčí dlaně jí uchopily hlavu jemně do dlaní.
Vzepřela se strachu.Konečně se víčka od sebe odlepila.Viděla to, čeho se bála.O čem snila poslední noci i dny.Gesta tak známá a přece tak nová jako ty zvuky moře.Oči ji mást nemohly.vrátil se.Miluje ji, neopustí ji.Opět zadoufala, že jejich láska je přece jen dost silná na to, aby překonala všechny překážky.Opět v ní svitlo světlo naděje.Zpříma mu pohlédla do očí barvy deštivého dne s všechnou nadějí a prosbou, co v sobě byla schopna sebrat.On uhnul.
Nemohla tomu věřit.On uhnul! Nemyslí to s ní vážně.Tak proč je teda tady?Proč přišel?Snad otevírat staré rány?Snad by nemohl snést tíhu výčitek, kdyby ji pohřbilo moře?Vymanila se jeho objetí a prudce do něj strčila.Jedním dlouhým skokem se ocitla znova u zábradlí.Vlny už však pozbyly svého kouzla.Už ji nelákaly k sobě pod ochranu.Skřeky racků zněly opět jako dříve.Neposlušný vítr si pohrával s jejími kadeřemi.
Odněkud z moře zaslechla troubení nejspíše parníku.Na molo přicházeli další lidé.Manželky přišli vyhlížet své muže vracející se z moře.Už nebyla jenom ona a voda.
Na hladinu dopadl stín.Ohlédnula se.Byl to on, kdo jiný.Najednou se jí vůbec nezdál tak úžasný jako dříve.Chladně si ho změřila a prošla kolem něj.Nešel za ní.Nějak ji to nemrzelo.Čekala to.
Bylo jí jasné, že ji nemiluje ani nemiloval.Byla jen hračka, chvilkový rozmar.Dávala mu ze sebe všechno a on si nezasloužil ani zrnko prachu uvolnivši se z jejího oděvu, nezasloužil si ani pohled na ni.
Kvůli němu chtěla zemřít, skočit do moře.Už v sobě nemá křik jediného proč.Teď už jen hluboké ticho, prázdnotu, lhostejnost.Nemá už ani slzu, co by za něj uronila.
Je připravena udělat za vším tlustou čáru.teď už ano.Zaboří opět ruce do kapes.Loudá se ulicí jako neposlušná školačka.Babička už bude určitě čekat s obědem a ona zase přijde pozdě.S očima opuchlýma od pláče, vlasy rozcuchané větrem i zoufalstvím.
Kdesi slyšela, že po bouři bezpodmínečně musí vyjít slunce.To její ještě nevyšlo, ale alespoň už neprší.Věděla, že je to za ní.Dostane se z toho.Příště už bude opatrnější a nebude věřit lichým řečičkám falešných svůdníků.
Zastavila se.Byla doma.V kapse nahmatala klíče.Odemkla si.A pak konečně ty dveře zavřela.
|
|
|
