Tlukot mráz a netečný
pláč
strach se vkrádá a tlačí
tě žár
pak něžně se dotkne hedvábných
vnad
pohled tě strhne počin ve svých
hrách
dotyk co pálí co
snaží se krást
konečky prstů jako posvátný
grál
dotkneš se rtů a pronikneš
v chrám
odhalíš kus tajemství
a odemkneš sám
peklo nám vezdejší
pánem si pán
hraj karty se Satanem ať můžem jít
spát
ať ze snu se probouzet vždyť půlnoční
klam
zvukem zvonů co ochutnat bolí
vínem bohů jest prokletý klaun
cítíš ten žár
a kradeš ráj dlouho nám cizincům rodný
znát kraj
kníže všech básníků
v náruči kouzel a slovníků
ke tvému umění se
slovy i se snění
s ženami v setmění dlaních
mých vzezření
němým jest prokletí
němým tvým objetím
kdo znát tvůj klíč kdo
když král je pryč
když hlas jeho zaslepen v nocí
duchů je den
se stínem byl uvalen nejtěžší
hřích
kdo jest tvým učením
láskou a mýlením
kdo byl tvou vzpomínkou na život
a spanilou
jízdou na konec chutí
krve meč
zbarven a nasycen zbaven a
pohlcen
v krásu těch očí a spásu
v těch krocích
věčností může být život
verš tajností
podlehl životu a šel s krví
v těle
srdce na vodítku cit stojí
včele
soudcem nad zákony správcem
pod nebe
dlaní tak hořící
tvůj dech tě nořící
do spárů anděla do plamenů
hleděla
když do života vletěla ti navždy
změnila
plán na smrt cos si chtěl bez
lamp a bez světel
posedlost a zmatení vztek pláč
a marnění
hříchů jen splácení
věčný let kradením
v objetí tmy a vzrušením
noci
šeptáš jí
jsme jen otroci
vůně těch vlasů snáze mne klame
snáze mě bodne chladně mrav
zbije
pravidla davem co vlna vášně
zakryje
v bláznivén hřmění
v lásce žárlení
závidění v klení
ztratil si sebe
v nenávist oblékls i
nejtěžší zbroj
porazil přátelství
pravdu a roj
bláznivých hrdinů
odpuštění můj synu
ty už teď nehledáš jen
jí hvězdy spočítáš
jen jí už teď kolíbáš
hlupák co ukryl se
v náruč dívky posedlost
co ochutnal svádění
odvez svou minulost
na voze od řeky smutek a nářky
žalozpěv za víru v právu
jen ne v míru
v krvi svých snů v zajetí
chuti
jak jen tvá touha jak jen
tě nutí
nezvládáš tep,
nemůžeš usnout
aniž spatřil bys nahou dávku
svou
pro níž se teď plazíš
i v bahně svých raníš
sebe jak hrdosti oponu už dávno
skláníš
teď už si na to zlatem svým
platíš
za chvíli slepoty za žár
co cítíš
zabil bys bratra zranil v čem chybíš
za poslední hlazení dívky
za kradení
života pro sebe v pekle i pro
nebe
za plamen za chlad ukoj si svůj hlad
po lásce po citu po hříchu
po tichu
po tom co toužíš co
mučením soužíš
vášní si sloužíš
zkoušel si žít
bez smíchu pláče bez
duše a těla
to přec láska tak tě sváděla
každičkým dotykem za tvojí
pýchu
utopil si se v ní utopils
mnichu
vznešenost hrdost, pravdu a den
slunce tvých románů,
básní tvých dcer
modlení za život za smrt v tom
tichu
co nastlalo když odešla
vzpomínka na dívku
milovals starals ses nesls jí
kytku
šeptal jí v podvečer jako
kluk co měl vinu
jen tím že neřekl dříve
se zřekl ostychu samoty
že kouzlům slov nahoty nezačal rozumět
tak jak by měl
pak si však pookřál
milován chtěn
ona však umřela a ty si šel
s ní
ve stopách západu slunce
bez návratu
bez prosby bez citu a ani ve zbytku
jako sklenice dno, tisíce slov
zrnko má písek ty si měl
svět
hvězda má vesmír to jest
vznešený let
člověk má lásku jako
hvězda má vesmír
člověk má lásku jako klid
svůj má mír
člověk má lásku jako vítr
má nebe
člověk má lásku jako
věčnost má sebe
člověk má lásku jako
ticho má zvuk
jako tma má své světlo a
skála svůj sluch
jako voda svou barvu jako vzduch má
svou chuť
jako hudba své ticho tak hra
herce má
verše Jenž básníka
k básni poutá
nota má skladbu i když skladba
bez noty
je jen kus prázdna kus nicoty
kus je to člověka bez lásky bez
snů
odraz v zrcadle prázdnoty tvých
dnů
smoč dlaně v chtíči když dali ti
možnost
a zpátky po letech si potkal tu
rozkoš
nepřišla z nebe a byla to lež
okamžik věčnosti kdy ztratil si vše
co našel si dříve s tou
vílou na pláži
bral sis tak nesměle teď jí
urážíš
podvedls lásku i když mrtvou se
zdála
pro co ta krása pak s tebou
plakala
pro co se něha ve vášeň
měnila
pro co si dlaní tvář
hladila
pro co si svíčku v okně zapálila
aby tě našel abys ho objala
dálka je čas který musí
se snést
čekáním milenců, než
přijde váš smír
dálka je myšlenkou co
pomíjí v nás
láska je podstatou tvořící
čas
život je smyslem proudícím
v nás
milenci na věky milenci krás...
|