Červené světlo mě pohltilo zcela,
jeho žár stravuje jak červencový den,
cítím se tak, jak jsem vždycky chtěla,
jsem na druhé straně. Nechci nikdy ven.
Mé ruce jak křídla s perutěmi,
mohu se vznášet, kroužit, propadat…
Nepopsatelný pocit s neviděnými těmi,
jež všude cítím. Jež mohu milovat.
Je navždy ztracen a rozdrcen pocit úzkosti a marna,
jež spjat je s tíhou všednodenní.
Pronikám do rudě plamenného parna
a prožívám naplno to vše, co není.
Můj plášti zelený! Však jinak než mé oči,
tkán bezdůvodnou důvěrou, jež ožívá jen ve snu.
Naposled spatřit vše hluboké, co kolem mě se točí,
své lehké tělo. Než do něj opět klesnu.
Mám nekonečnou naději!
|