Šálek
kávy s Frankem Zappou
Vlastně
Zappu příliš často neposlouchám, ani ten šálek
kávy jsem si nedal – ve skutečnosti to byl spíše
šálek šípkového čaje …
Pokud teď čekáte nějaké objektivní zhodnocení
Zappovy hudby, nebo dokonce osobnosti, jste ve vší úctě
vedle, při své neznalosti jeho rozsáhlého díla
a při svém omezeném hudebním i všeobecném
rozhledu se o to nebudu ani pokoušet.
Kdysi
mi jeho hudba připomínala prapodivné tahání
kočky za ocas, pár sól na kytaru bylo sice opravdu
originálních (tehdy jsem byl “tvrdý
rocker”), ale celek působil dosti zmateným dojmem,
takový dort pejska a kočičky – velmi podivné
jídlo, i když zřejmě uvařené ze samých dobrých
věcí.
Jak
člověk stárne, občas se mu stane, že objeví nový
svět, nebo alespoň nahlédne kousek za hranice svého
omezeného obzoru. Vzpomínám, jak mi jeden
kamarád mezi rockovými kousky vytrvale pouštěl
jazz. Nejprve to bylo nepříjemné a nudné,
postupem času jsem ale zjistil, že se mi některé věci začínají
líbit. Bylo to dost překvapivé zjištění,
že ti jazzmani nejsou skupinka bláznů nebo přinejmenších
podivínů, že ten zmatek vlastně dává určitý
smysl. Různé hudební jazyky vyjadřují odlišné
škály emocí, jiný temperament, nová
ladění barev a rytmů. Občas se stává, že kdo
považuje svého bližního za blázna, jeho přístup
k věci a jeho vkus za nemožný, podává jen důkaz
své vlastní omezenosti.
Teprve
dnes oceňuji Zappovu jedinečnost, geniální kompozici a
satirický vhled. Dělá si legraci ze světa, kde každý
každému vnucuje své zboží, svoji reklamu, svůj
příběh, ze světa kde ti kdo mají nejméně co říci
nejhlasitěji troubí. Bývalý reklamní
agent Zappa jednou přehání líbivost do
absurdity, jindy pohodová hudba vykrystalizuje v kontrastu s
drsně ironickým textem do sžíravé satiry, jindy
je sdělení rockově přímé. Dětská hra s
tóny a rytmy na povrchu zachovává ironický
odstup od “velkého umění”, rozpustile
kombinuje nejrůznější styly. Právě díky
té jiskře humoru se Hudba odpoutává od potřeby
předstírat hloubku nebo se podbízet vkusu publika, je
až do morku kostí civilní, přitom však nejedna
skladba tryská snad až z transcendentna. Pouličním
ruchem New Yorku se nevzrušeně prochází
velbloud.
Člověk
leckdy nemusí cestovat nijak daleko, aby objevil nové
kontinety, či spíše Ameriku. Překonání
vzdáleností v kiometrech, dosahování
výkonů měřitelných kilogramy, kilowatty, nebo – v
dnešním informačním věku – třeba
terrabajty (nejlépe za sekundu), nemusí být
zrovna onou velkou Cestou, vedoucí k otevření nových
obzorů. Nové obzory se otevřou hlavně tehdy, když dokážeme
překročit hranice vlastních předsudků. Kdyby mi v mém
rockovém období někdo vykládal o tom, jak je
jazz nejlepší, navíc se skrytým
přesvědčením o druhořadosti rockové hudby, nikdy by mne
nepřesvědčil. Stačilo občas mezi rockovými kousky pustit něco
jiného. Nestal se tím ze mne sice přesvědčený
jazzman, ale porozuměl jsem, navíc jsem zjistil, jak je lidská
bytost náchylná k mylným úsudkům o
jinakosti.