Lhostejnost
Očima se zařezal do té ranky.
„ Co to máš? “ vyjekl
„ Kde? “ dělala sem blbou.
„ Na ruce! “
„ Nic! “
„ No co to teda je? “
Polkla jsem, ty sliny byly s příchutí máty…
„ Jizva. “ řekla jsme lhostejně
„ Od čeho ? “ nenechal mě skoro domluvit..
„ Od …“ zase jsem polkla. Rychle, co mu mám teda říct?
Pravdu? Něco si vymyslet? Ale co? Nic mě nenapadá. Od
čeho by asi tak mohla být uzounká jizvička na mé ruce,
táhnoucí se až k zápěstí.. Škrábanec od kočky? Nebo přece
jen pravdu?
„ …. od špendlíku..“
„ Proč jsi to udělala? “
„ Já nechtěla! “
„ Proč? “
Ta bolest, ta bezmoc, pokoušela jsem se cítit jinou bolest,
bolest někde jinde než jen tu u srdce. Zaměřit se na tu, z keré
proudí krev a ne jen hektolitry slz…
„ Proč si to děláš? “
„ To bylo poprvé..“
„ To je snad jedno, ne? “
Hmm, zase příchuť máty. Koukla jsem mu do očí… bylo
v nich snad všechno dobro na světě.. panenky, přikryté plenou
lásky, útěchy a snahy mi pomoct…
Otočila jsme se od něho a sklonila hlavu.
„ Seš hodnej, nabízíš mi toho tolik! “ řekla jsem, dala mu pusu,
a odešla.
Zády k němu jsem začala zase normálně, racionálně uvažovat. Může to od žiletky bolet víc?
|