|
|
|
Brána citu Autor: A.P.D. (Občasný) - publikováno 6.6.2000 (22:26:23), v časopise 8.6.2000
|
| |
Hudba pomalu doznívá, řada jmen běžících po plátně se chýlí ke konci. Sedím sám, uprostřed prázdného sálu a vracím se pomalu zpět do tohoto světa. Je to krutá bolest vrátit se zpět. Tam, kde jsem byl, je můj „skutečný“ svět, v němž žiji. Má duše se neustále zmítá na hranici mého „skutečného světa“ a světa, ve kterém fyzicky existuji. Nikdy se nedokáži přizpůsobit tomuto světu a žít podle jeho „pravidel“, a proto má bolest nikdy neskončí.
Když jsem šel na tento film, netušil jsem, že to bude další z klíčů k mému vnitřnímu světu, k mému lepšímu já. Šel jsem na něj kvůli předpokládanému skvělému hereckému výkonu Leonarda Di Capria. A byl to skutečně požitek, vnímat citovost postavy, kterou hrál (mám na mysli především roli Filipa - královského dvojčete). Jeho přirozeně lidský projev citů je to, co z něj dělá „největšího“ herce dnešní doby (zvláště mladí lidé v něm nacházejí to, po čem v skrytu duše sami tolik touží a co jim tak citelně schází).
Tento film byl skutečně „postaven na člověku“ (alespoň já jsem si to v něm našel). Na člověku a na vlastnostech, které by měl mít. V čisté ryzí podobě (ovšem v reálné dimenzi) jsou zde představovány ctnosti jako věrnost, přátelství, pokora, čest, láska mezi lidmi. Jsou to city, ve které v dnešní době věřit je velmi nesnadné, ale určitě ne marné. To, co by mělo být přirozené a co by mělo volně pramenit z lidské duše je dnes popíráno, zamlžováno, tupeno. Velmi mne pobouřilo, Když pan profesor Blažke nám na gymnáziu v hodině češtiny řekl, že pojmy jako odvaha, čest, věrnost a hlavně vlastenectví jsou věci, které nám dnes již nic neříkají, a kterých si neumíme vážit. Postupem času, jak jsem se díval kolem sebe, jsem mu musel dát za pravdu. Je to smutné.
Když jsem vycházel z kina a sledoval lidi a jejich reakce na tento film, bylo mi do pláče. Cožpak jim ten film skutečně nic nedal? Nebo je to jen pokrytecký stud a snaha potlačit v sobě cit a nedat nic najevo, či snad jsou skutečně tak bezcitní? Není těžké být pokryteckým rytířem - člověkem s rádoby společenským chováním. Mnohem těžší je cítit se v dnešní době jako rytíř a snažit se žít podle „rytířských“ ctností a mravů, řídit se svým srdcem a svými city. Cesta takového člověka životem bude hustě lemována trny zla, o které se nejedenkráte poraní a nejedenkráte bude prolévat krev za své lidství.
Stál jsem před kinem a najednou se mne zmocnila ohromná touha jít do kostela. Touha možná není to správné slovo. Byl jsem vnitřně rozervaný, uvědomil jsem si velikost skutečného lidství a velikost Boha a cítil jsem se strašně malý a sám ve zmateném a pokryteckém světě. Potřeboval jsem lásku, něžné pohlazení, porozumění, potřeboval jsem si s někým promluvit. Proto jsem chtěl navštívit dům svého Otce. Je to jediné místo, kde nalézá má duše klid a mír, lásku v její podstatě a nekonečné velikosti. Bohužel bylo příliš pozdě a všechny kostely byly již zavřeny. Bylo mi to líto a byl jsem trochu zklamán, ale pospíchal jsem domů, abych se k Bohu pomodlil ve svém malém „svatostánku“. V upřímné pokoře a kajícnosti jsem poklekl před křížem a obrazem Pána Ježíše a rozmlouval s Bohem. Má duše je zatížena mnoha hříchy, ale je v ní i nesmazatelná stopa lásky k Pánu Ježíši. Slzy lítosti mi tekly při modlitbě po tváři a omývaly mou duši. Cesta k odpuštění však bude ještě dlouhá. Ale já věřím! Amen.
|
|
|