Husa.
To bylo v roce devatenácet dvanáct , a stala se následující příhoda. Bylo posvícení,a také poděkování za dary boží, při svaté mši.Příhoda o které budu vyprávět ,se skutečně stala , a v rodině mého otce , který ji rád vyprávěl , po tolika létech. V době kdy se to událo bylo mu deset let. Babička, tedy jeho matka, pravidelně chodila do kostela, a také s dětmi, ale bez dědečka.Navzdory tomu byla velice pragmatický člověk. Věřila sice na spravedlnost boží , ale uživit čtyři děti ,sebe a pracovitého dědečka bylo dost náročné. Skromný život a pokora Vás uchrání před pokušením satana, uzavřel pan farář svoje posvícenské kázání.Děti nejen dobrým slovem je člověk živ, ale i chlebem a jinými božími dary, a protože je posvícení bude dnes posvícenská husa, ovšem když budete hodné.Ano budeme hodné, zněla sborová, odpověd. Babička husičku uložila na zvlášt velký pekáč, husa byla z domácí produkce, prostě byla řádně vykrmena. Bylo se na co těšit.Po určité době se linula vůně po celém domě.Babička aby zkrátila nedočkavé stolovníky, husu s pekáčem položila na schody vedoucí do malé zahrádky, která patřila k domku, který navzdory složité době v C.a K. monarchii patřil rodině.Ale o tom zase někdy jindy.Děti zasednout ke stolu,pravil dědeček a pomodlíme se za dary boží.Nastalo sváteční rozjímání nad božím darem jménem husa. Satan nikdy nespí. Když babička šla pro dobře vypečeno husu , tak tam prostě nebyla, zmizela i s pekáčem, kam nebylo nikdy objasněno.
Po této události a po nějakém čase, šla babička s dětmi opět do kostela poděkovat za dary boží a přislíbit otci všemohoucímu že se polepšíme jako rodina.Po mši svaté se babička svěřila panu faráři s onou událostí, která poněkud jak mínila páchla tak trochu nečím zvláštním což si velebnosti nedovedu vysvětlit, a děti chtějí vědět čím to je. Pan farář povinen svému povolání, odpověděl takto; cesty páně jsou nevzpytatelné.Nevím pane faráři, zda měl na tu husu větší chut spasitel nebo satan.
Pravda je ovšem taková, že se tehdá v té době nezamykala vrata ani dveře u domku. Lidé si prostě řečeno věřili.
Tolik o posvícenské huse. Příběh nelze jinak uzavřít, než jej nechat na čtenáři..Konec.
.
|