Tvé smyslné rty mne tak dráždí, pomyslela si při pohledu na něj. Až se té myšlenky lekla. Jak ji to mohlo jen napadnout? Z ničeho nic? Přišla se sem vypovídat a trochu si ulevit. Je to opravdu dlouho, co neměla muže. Podívala se na své okousané nehty a v duchu se zasmála myšlence jak na ni pohlíží on. Dle něj vypadala sešle. Možná kdysi byla k světu, ale teď to byl typický případ návratu z nápravného zařízení. Tak trochu hysterka. Proč mu sáhodlouze vypráví o tom, jak se tam dostala? Podivil se nad přibarveností jejího příběhu. Líčila, jak policie vtrhla do galerie, kde pod obrazy našli ukryté drogy. Prý nastražené. Někdo se jí chtěl zbavit a získat originály. Což se mu, jak je vidět, povedlo..

George se díval Charlotě do očí. Zaregistroval modrou barvu, spíš odstín do šeda. Poslouchal tu historku jedním uchem a mimoděk jej napadlo: kolikrát asi cítila za dobu pobytu tam u sebe jiné ženské lůno, kolikrát se její pach místil s jiným ženským pachem? Chvíli váhal zda se jí má na to zeptat.  Připustila, že měla pár kontaktů se  ženami. V duchu se Chartotě vybavila ta noc, kdy ji dvě mulatky položily na postel, svlékly kalhotky a dráždily nevyholené pohlaví, dokud nebyla úplně mokrá. Objížděly jí bradavky a hladily stehna…“Dobrá, vrátíme se ještě k vašemu pobytu po návratu z vězení.“ Slyšela jeho hlas z povzdálí. „Máte nějaké plány?“ Podívala se na něj. Proč má na stole tu odpornou lampičku? Asi jako mimikru, aby mu nebylo vidět do tváře. Kromě jeho rtů ji zaujaly oči. Charlota pojednou chtěla hrát sama se sebou hru a zjistit jaký odstín mají. Už se mi zas líbí muži, pomyslela si. Vlastně jen jeden. Jsem jako trepka reagující na světlo…

Na příští sezení přišla v lehkém svetříku. Když usedala do křesla, uvědomil si, že nemá podprsenku. Tak vztyčené bradavky již dlouho neviděl. Snad jí není zima. „Víte, mám dnes vypnuté topení, včera tady bylo přetopeno….“ Dodal s omluvným úsměvem. Okamžitě jí došlo, co tím myslí, protože se podívala na svůj hrudník a pak odpověděla, že jí to nevadí. Zvláštní, pomyslel si George. To je jakoby řekla: alespoň víš, že nějaké bradavky mám. Vnímáš mne. Opravdu, začal ji mimoděk vnímat. Kdysi musela být atraktivní, ale vězeňská cela z ní udělala své. Všiml si, že jí chybí stolička. Asi oběť hádky mezi partnerkami… Její vlasy prodělaly očistnou kůru a pleť nutně potřebovala kosmetický zásah. Ostatně, časem se snad dá dohromady…

         George se podíval na hodinky. Bože, zas to uteklo. Už podruhé slyší tu samou historku o tom, jak ji zatkli a obvinili z přechovávání drog a obrazy se poděly bůhví kam…Podíval se na ni. Má příliš bujnou fantazii, i když koneckonců, ať  se vypovídá. Charlota po každém slovu vypadala uvolněněji a uvolněněji. Zdálo se, jako by mu bezmezně důvěřovala.  Jako malé kuře, které má potřebu sdělovat své pocity.

         Když se s ním loučila, tentokrát nevnímal její pot, ale zvláštní parfém. Byla to tak jemná vábící vůně, až jej to překvapilo. Dávala prostor, vyvolávala sladké nuance. Lákala chřípí jít dál, tam dolů, až do ženského podbřišku… Charlota stála u něj tak blízko, George ucítil její dech na tváři. Bylo mu to příjemné. Takový teplý dech. Měla doširoka rozevřené panenky , jakoby se snažila pojmout jeho celého za co nejkratší časový úsek. Pozoroval, jak se jí chvějí rty vzrušením a očima objíždí jeho obličej. Nechápal tu hru, nicméně zachovával klid, protože mrknutím oka na psací stůl už byl v myšlenkách na nákupu chráničů na hokej. Slíbil to přece malému Kevinovi, dnes odpoledne…

Charlota se mu podívala zblízka do očí. Krásně zelenohnědé. Nemohla se od nich odtrhnout. Nechápala skutečnost, že ji dokázal vzrušit jediný detail na jeho obličeji. Uvědomila si, že on je první muž, se kterým se setkala po návratu. Bože, jak má měkké a smyslné rty, znovu jí projelo hlavou. Doslova hltala každé jeho slovo. Musí si myslet, že jsem nadržená, když na něj tak zírám, pomyslela si a rychle spustila pohled na neutrální místo.

         Když odešla, ještě chvíli cítil tu vůni v místnosti. Musel vyvětrat. Zvláštní. Pokaždé  sebou přinesla opar, jakousi neprodyšnou atmosféru, takové komorní vakuum. Ale teď George potřeboval čerstvý vzduch, načerpat novou energii. Vyklonil se z okna. Vůně zmizela jako pára nad hrncem…

II.

Vlastně už dlouho nikde nebyl. Takže, když padlo rozhodnutí co si vzít na sebe, vyhrálo jednoznačně tmavomodré sako v kombinaci s bílou košilí se stojáčkem. Snad džíny. Ty mu ještě kupovala Sylvie… Podíval se na sebe do zrcadla. Sako jej zeštíhlovalo. Ale v bílé košili vypadal jako kněz. Moc vážně. A moralisticky. Asi profesionální deformace, či co. Nakonec zavrhnul košili a vzal si na sebe tenisové triko vylepšené límečkem s řadou knoflíků. Perfektně sedlo k jeho opálené pleti. Konec konců bůhví, co bude na sobě mít Alexandr. Přijede vždy celý ušmudlaný z cest a nedělá si prakticky hlavu s nějakými konvencemi, ať jde do restaurace první třídy nebo do Kentucky Fried Chicken.

         „Člověče, kde jsi…“ hulákal Alexandr už do stolku,“já tady zapíjím svůj  návrat sám…“ George se posadil s omluvným úsměvem pro ostatní, neboť Alexandr opomněl, že komunikuje víc než nahlas. Objednali si klasicky brandy, po té se však vrátili k pivu. Když začali probírat obchodní záležitosti, Alexandr se plácl do čela, “málem bych zapomněl. Někoho ti musím představit. Bombardoval jsi mě, že chceš znalce na Van Gogha. Máš ho mít. Ale buď pozorný.“ Ušklíbl se na  George. „Je to kus. Aby ses jí nedíval víc do výstřihu než na obrazy slunečnic…“ Zasmál se ještě provokativně.“Ostatně támhle jde. To je viď? Ani by se mi chtělo věřit, že má pod čepicí, kdybych neznal jejího otce…“

Přicházela k nim temnou uličkou v dlouhých indigo šatech, které  dokreslovaly siluetu její postavy. Teprve, když stará lampa, o kterou zavadila osvítila na moment její tvář, uvědomil si, že je to Charlota. Nemohl pochopit, proč nepřišla na posledních pár sezení. A teď je tady. Tak jiná. Tak sebejistá… Stála jen pár centimetrů od stolku. Ty šaty jsou opravdu šité na tělo. Ona si bez okolků na sebe nevzala žádné spodní prádlo. V rozkroku se jí rýsoval z pod látky malý hrbolek jemných chloupků. Bradavky jí opět stály, jenže tady nebyla zima. Že by vzrušení…?

         „Ahoj, to jsem rád, že jsi dorazila.“ Pozdravil ji s úsměvem  Alexandr. Projel ji očima a zabodl se přímo do bradavek. S jakoby mluvil k nim. „Dovol drahá, abych ti představil někoho, kdo se zajímá o to v čem ty jsi odbornice,“ a pokynul na George. Šlehla po něm pohledem. Tak tvrdý výraz opravdu nečekal. Hadí oči…

Charlota se na něj podívala tím svým pohledem. Hm. Dnes mu to sluší. Dal si záležet. Asi dlouho nikde nebyl, tak se vyfešákoval. To sako je prkenné,  jako by bylo přímo z čistírny. Námořnická modř a bílá. V kontrastu s broskvovou pletí. Zřejmě byl někde na dovolené, pomyslela si. Vždyť ho tak dlouho neviděla. Naposledy před operací, o které mu neřekla. Jistě si bláhový myslel, že to vzdala a proto přestala docházet na sezení. Ostatně, co na tom, teď ji vidí. Jakoby se role vyměnily. On je tu za školáčka. Takového toho nesmělého studentíka panice….Ne, neřekne Alexandrovi, že jej zná. To by zbytečně zkomplikovalo situaci…

         Objednali si černou kávu. George se snažil zachovat chladnou hlavu. Ač se však snažil sebevíc soustředit na Sašovo řeči, neustále musel pomýšlet na důvod, proč Charlota zapřela, že jej zná. Jedinou pohnutku našel v tom, že snad Alexandr má prsty v kšeftech s obrazy mimo místní galerie. Je mu tím pádem odpuštěno. Ale jak přišel k Chartotě? Nikdy se o ní nezmínil…

         Byla tak jiná. Neustále perlila svým vyzývavým smíchem, až se lidé otáčeli od ostatních stolků. To ovšem Alexandrovi nevadilo, měl rád prudkou zábavu. George se naopak cítil nepříjemně. Vše dělala schválně. Poněvadž po každém vtipu se na něj podívala a čekala na jeho reakce…

         Charlota cítila, jak jí šampaňské stoupá do hlavy. Anegnoty byly sice trochu neohrabané, ale při troše představivosti se jim dalo i zasmát. Měla takové zvláštní nutkání znervózňovat ho svými pohledy. Prostě si jej jen tak odrzle prohlížet. Vždyť on byl tím prvním mužem, který ji zaujal po návratu z vězení. Všimla si prošedivělých skrání, které dodávaly jeho tváři nonšalantní výraz. Ty smyslné rty. Neustále vlhké. Vlastně pořád vlhké, jakoby prosící o dlouhý polibek…

Přičítal to její rozdvojené povaze. Že jej to nenapadlo dřív. Na jedné straně šedá myška, která splyne s davem, průměrná nicka. Na straně druhé postava hraničící s Matou Hari. Upil šampaňské. Cítil se tak nesvůj. Nakonec využil chvíle a odskočil si. Nejraděj by odešel na toaletu a už se nevrátil, jenže tahle možnost je never be…Když se vrátil, u stolku seděla jen Charlota. Alexandr vrávoravě objednával u baru další pití. Tentokrát se nesmála. Jen usrkávala šampaňské a sjížděla ho pohledy. Co si to dovoluje, jakou hru to s ním hraje? Mohla by být i jeho dcerou…Měl neuvěřitelnou chuť jí dát za vyučenou. Uvědomil si však, že by v téhle situaci by vypadal komicky. Začala by se na celé kolo smát a poznamenala by nějakou dvojsmyslnou poznámku o vytrestání dcerky. Neustále se jí musel dívat na ňadra. Věděla to a když si byla jistá, že je nikdo z kolemsedících nepozoruje, kroužila prsty kolem bradavek a přitom se na něj přisprostle dívala. To jej uvádělo  do rozpaků, takže byl rád, když se Alexandr vrátila od barového pultu s pitím na tácku…

III.

         Přišel do galerie o trochu později, protože se nestačil ubránit dopravní zácpě. Překvapilo jej, že nikde není vidět Sašu. Procházel místnostmi, až na samém konci objevil ji. Stála tam jak přikovaná k jednomu z obrazů. Chtěl vnímat a nadýchat atmosféru toho díla. Stoupl si za ni. Cítila na ramenou jeho teplý dech. Bylo to příjemné, měla chuť zlehka se prohnout a začít mu líbat rty, ale věděla, že se může kdykoliv objevit Saša. Neměl by je vidět v téhle situaci.

         Tak ona je prý znalkyně. Van Gogh a jeho slunečnice. „Tenhle obraz kreslil Simon Le Bon když umíral…“ Začala vyprávět, „ byl to neznámý obyčejný malíř. Nebude nikdy tolik obdivovaný jako jiní slavní umělci, nicméně maloval výjevy ze života…“ Výjevy ze života? Ptal se sám sebe George. Aha, tím myslí tematicky zaměřené obrázky, kde je vykreslený pár lesbiček provokujících se na pláži, či undergroundovou párty, kde se pořádá skupinový sex. „Je vidět,“ podotknul, že dáváte přednost nekonvenčním umělcům.“ „Ano.“ Odvětila dotčeně. Ta poznámka ji urazila. „Každopádně jsou sví a nosí v sobě kousek citu…“ Ohradila se. Usmál se pro sebe. Poprvé pocítila generační rozdíl. Pořád ještě nechápal tu hru, jako že se  vůbec neznají, ale věděl, že  s pravidly nic  nenadělá. Hrál tedy podle ní. Zkoumal teď  pozorně její tvář. Podívala se na něj zpříma  a řekla: „Spokojen?“ Zarazilo ho to. Díval se na ni zřejmě dlouho. „Vrátím se k příběhu Simona Le bona…“ zjemnila pak tón hlasu. Věděla, že touží od včerejšího večera prohlédnout si ji  do detailu. Že mu zkrátka nestačilo vidět její obličej v přítmí. Na to byl velký detailista. Musel  prostudovat všechny křivky na denním světle. Galerie byla to nejlepší místo. Tam se mohl pokochat Vzala si na sebe splývavé šaty a tentokrát spodní prádlo tělové barvy, které prosvítalo pod látkou. Obličej po lifitngu vypadal teď tak vyhlazeně. Zpozorovala, jak si sundává brýle. Z toho usoudila, že jej příběh o Simonu Le Bonovi, moc nezajímá. „Dobrá, “ rezignovala. „Začneme s těmi slavnými slunečnicemi.“ George si nasadil brýle. Znak zájmu. Charlota se začala nespoutaně smát. Nahlas a vyzývavě. Nerozuměl tomu. Stál tam a

přemýšlel, kde ten Alexandr ksakru je. Bylo by nanejvýš vhodné, aby se tu objevil…

V rozpacích si rozepnul mimoděk i knoflík u saka. To ji rozesmálo ještě víc. Prohýbala se dozadu a smála se svým přidrzlým smíchem na celou galerii. Bože ten je roztomilý, pomyslela si. A tak čitelný, ani neví, že právě to jej dělá sexy. George to však už nevydržel a řekl:“Poslyšte slečno nebo madam, nemohla byste začít s hodnocením těch slunečnic?“Jakoby utl proutkem. Podívala se na něj kočičím pohledem a s klidnou, snad až kamennou tváří řekla: “Jistě. Existují tři známé repliky od Van Gogha. Jednu vlastní velmi bohatý Japonec, druhá se nalézá ve Francii, třetí je…“

         Vyprávěla mu poutavě. Nechtěl ani věřit, že se tu ještě před necelou hodinou smála jak adolescent. Hltal teď ze rtů každé její slovo. Vnímal jejich narůžovělou barvu, stejnou, jakou mělo její lůno, když bylo vzrušené… Vždy, když chtěla poukázat na nějakou zajímavost ze života Vincenta, mávala hedvábným šátkem okolo sebe, jakoby chtěla dokreslit celou tu zvláštní atmosféru. Pojednou měl lidskou potřebu jít na toaletu. Charlota uvítala malou přestávku. Napila se koktejlu a pozorovala jak odchází. Cítil její pohled v zádech. Připadal si jako cvičená opička, která si musí dávat pozor na každý krok. Trochu jej to znervózňovalo, nehodlal se tím však dál zaobírat. Zrychlil tempo a zamířil do dveří se symbolem panáčka.

         Když močil, soustředil se mimoděk na své růžové přirození. Pojednou si uvědomil, že už je to dávno, kdy měl ještě hnědé ochlupení. Teď zdobily jeho úd prošedivělé chloupky,skoro jako bílé chmýří. Představil si ten kontrast s její černou mušlí. Připadlo mu to tak trochu nestydaté, protože vnímal časový odstup mezi nimi. Rychle se vzpamatoval ze svého rozjímání. Zapnul si kalhoty, zkontroloval se a vyšel zas už sebejistě ze dveří…

         Tentokrát čekala na konci chodby opřená o sloupek, kde měla sklenku s pitím a náležitě si vychutnávala jeho příchod. Prohlížela si jej od hlavy až k patě. To jej samozřejmě mátlo. On není žádná manekýna na molu. Je tak nestydatá. Charlota se mu s chladným úsměvem dívala do rozkroku. Vzrušovalo ji přivádět ho tam, kde   předtím nebyl. Viděla v něm obraz mladého studenta. V duchu stále tak nesmělého udělat první krok. Odvážit se…

         George s výmluvným gestem poukázal na hodinky. Měl té hry akorát tak dost. Alexandr nepřišel. Vlastně bůhví, jestli měl přijít. Ta malá čarodějka si to všechno mohla vymyslet. Vypozorovala jeho nutkavost odejít. V první chvíli měla chuť se rozesmát , ale vycítila, že by to tentokrát přehnala. Radši mlčela. George byl opravdu nasupený. Jindy by zřejmě ostentativně odešel a nezaobíral se jí více, ale tentokrát byl celkem vytočený. „Jakou hru to se mnou hrajete, madam? Nejsem hračka a nemám chuť v tom pokračovat. Ostatně zklamala jste mě, když jste nepřišla na poslední sezení…“ V Charlotě to vřelo. „Nepřišla? Jestli ti to nedošlo,“ tykala mu bez okolků „celou dobu jsem byla v nemocnici. Musela jsem se sebou něco udělat. Takže tvé výslechy mi byly v tu chvíli ukradené….“ Zíral na ni nevěřícně. Ona tomu říká výslechy! „Tak dost.“ Pravil. „Vidím, že Alexandr se tu neukáže. Bylo trapné pozvat mě sem.“

Zasmála se tomu. Chtěla mu naoplátku říci něco o jeho „výsleších“. Vylíčit mu, že se cítila jako malé liščí mládě, na které svíti baterkou a zkoumají na něm každičký detail. Má-li vzteklinu ano – ne. Je-li anatomicky v pořádku , atd. Charlota si však uvědomovala, že teď na to není vhodná chvíle. Tenhle pán byl opravdu naštvaný. Ještě chvíli sledovala jeho reakce. Jaký jsi rozprouděný, takový jsi i při milování? Ptala se sama sebe. Těšilo ji, že v něm konečně vyvolala vulkán emocí. Hltala ten rozhořčený pohled. George ovšem nechápal její vzrušení ve tváři. A to ho rozlítilo ještě víc. Ona se mu směje. Snad se jí dokonce líbí, že je naštvaný! To je poslední kapka do poháru. Otočil se a odcházel. Předtím jí však věnoval káravý pohled. Běžela za ním. „Počkejte pane,“ opět mu vykala jako v nějaké dramatické hře „nechtěla jsem vás urazit.“ „Vy, že jste mě slečno nechtěla urazit? To je směšné. Celou dobu si se mnou hrajete. Vysmíváte se mi do obličeje. Ještě ke všemu jste lhářka. O té galerii vím své…“ „Nejsem lhářka.Galerie patřila svého času mému otci. Háček je v tom, že nikdy nebyla přepsána na mé jméno. Všechno znělo na otcova nejlepšího přítele, který se nechal později vydírat. Nechtěla jsem mu pomáhat s kšeftíky, tak na mě nafingoval drogy. Věříte mi?“

Zadíval se na ni pozorně. Její oči říkaly, že nelže. Její ústa se zdála být tak měkká. Náhle neměl chutˇodejít. Měl chuť ji vnímat jako lidskou bytost.

„Pojďte. Ukáži vám zrození Venuše.“ Vzala jej za ruku jako múza, která vede umělce k dílu. Okolo šíje jí vlál zelenomodrý šátek. Celou tu vláčnou atmosféru dokreslovalo přítmí v galerii. Když došli k  obrazu, Charlota se  sklonila a v rohu nahmatala malý buton. Rám se otevřel a před nimi se pojednou objevila bílá ložnice s lehce narůžovělým oparem. Vstup do ráje. Pokynula, aby šel dál. Překročil rám a ocitl se v krásném pokoji plném světla. Tady by se opravdu mohla zrodit Venuše. Nebo počít?

         George se podíval na Charlotu. Jakoby zapomněl na nálady mladého studentíka. Náhle ucítil pižmo, které mu připomínalo lůno ženy. Zatoužil ji obejmout. Dotknul se prsty šátku a začal jí jemně líbat na krk. Cítil zas tu nádhernou vůni  hebké kůže. Cítil z ní tolik chtíče, tolik toužení po něm samém, až jej to divoce vzrušilo. Chtěl poznat každé místečko na jejím těle, okusit ty naběhlé bradavky. Líbat je a kochat se pohledem, jak se lesknou vzrušením. Olíbat podbřišek a dotýkat se těch nejtmavších chloupků na světě. Její pochva se zdála být jako rozevřený květ růže. Tak tmavě purpurová, tak žádoucí. Toužil proniknout dovnitř nejdříve jemně, vychutnat si to spojení. Vnímat její okvětní plátky okolo svého penisu. Být v ní co nejhlouběji.

(Pokračování příště)