Žena na mosteˇ

Hluboká noc, pouliční lampy blikají mezi chvějícím se listím na stromech rostoucích kolem řeky. Voda v řece se pomalu převaluje, má hustotu i vzhled tekoucího chladného kovu. Neslyšet ničeho, jen křídel netopýřích, míhajících se v těsné blízkosti Mariiny kápě.

Cítí soulad, řeka odnáší všechny myšlenky a emoce prožitých let. Nebrání se, nechává odplynout všechen strach, zášť, lítost i sebelítost. Odevzdává řece svůj smutek, loučí se Marie trpící.

Hledí z mostu po proudu řeky a vnímá smrt osoby, kterou se dříve cítila být. Vnímá řeku, která přijala její dar, cítí nekonečný klid, její ruce se stávají křídly, které jsou součástí všeho co kdy vzniklo, vznikne i nevzniklo.

Svítá, pouliční lampy zhasly, listí se třpytí ranní rosou prosvícenou vycházejícím sluncem. Ptáci vítají nový den písní. Voda v řece tančí světelný valčík, víří, září. Včela bzučí v těsné blízkosti Mariiných právě odhalených zlatavých vlasů.

Cítí život, řeka přináší novou naději, radost, světlo, klid. Přináší porozumění. Je nesmírně vděčná za vše dobré i zlé co zažila. Je vděčná sama sobě za své chyby, je vděčná všem co jí kdy pomohli i těm, kteří nepomohli, zranili. Je vděčná za vše, co ji dovedlo až sem na tento most, k řece Osudu. Odpouští a odhazuje obrovský tmavý balvan, jehož spojení s vodou způsobí barevný gejzír podobný ohňostroji.

Nyní stojí čelem k přitékající vodě života, zářící. Je prostoupena světlem, láskou, pochopením. Všechno v jejím životě  stalo se  požehnáním, nic se nedělo náhodou a každé rozhodnutí ji dovedlo k tomuto očistci.

Odchází z mostu, třpytivá žena, která přijala lásku. Mísí se mezi obyvatele města, vyhýbá se automobilům, čeká na tramvaj, jede do práce.