Kdysi mi jeden ze zdejších autorů řekl, že hlavním úkolem Totemu by mělo být podporovat poezii, která prý hyne na úbytě. Za posledních několik týdnů jsem dospěl k názoru zcela opačnému – totiž k tomu, že intenzivní první pomoc potřebuje především próza.

Už před sto lety napsal Emile Zola, že se román přežil a bude nahrazen údernější (a v neposlední řadě stručnější) reportáží. Vývoj nových médií a vývoj čtenářského chování jako by mu dával za pravdu.

Že prý jediný básník, který se v současné době vydává a který vydělává, je Jiří Žáček. Ale jak je na tom próza? Úspěšní prozaici jsou u nás snad jen dva: Michal Viewegh a Halina Pawlowská. Úroveň jejich tvorby je předmětem ostrých sporů s převládajícím názorem, že jde o díla řemeslně dokonale zvládnutá a efektní, avšak nevalné umělecké úrovně.

Na malém knižním trhu, jaký v České republice bezesporu je, se uplatní jen úspěšní autoři. V tom je situace prózy a poezie zhruba stejná. Zatímco poezie může žehrat na menší publikum, próza zase na příval levné a mnohdy brakové literatury ze zahraničí. Situaci odvážného básníka zlepšuje fakt, že vydat vlastním nákladem sbírku básní bývá levnější než vydání běžné sbírky povídek (tím myslím sbírku rozsáhlejších textů). A vydání jedné povídky je nesmysl – s jedinou výjimkou vyrovnávající šance tohoto literárního druhu – přispívání do literárních časopisů.

Napsat prózu je navíc časově náročnější. I když chápu, že pracností se kvalita neměří a mistrovství miniatury je také pracné mistrovství, je pro každého, kdo nedisponuje nafukovacím volným časem, tenhle faktor nezanedbatelný.

Kromě knih a časopisů se literatura v poslední době šíří úspěšně i jinými cestami. Internet (stejně jako autorská čtení) však znovu zvýhodňují poezii. Čtenář na internetu nemá čas a ani chuť číst z obrazovky dlouhé texty – a přání, aby si text vytiskl a přečetl z papíru, je od autora příliš odvážné. Čím delší text, tím méně je čten.

A jaký je výsledek? Internetová próza směřuje ke stručnosti, k bravurnosti minimalismu, k pointě po několika řádcích. Internetový román je nesmysl, zdá se, že podobně se vytrácejí i internetové povídky – vyhrává črta, causerie a další žánry víceméně žurnalistické povahy. Otvírají se tak nové prostory, ale próza se tím zároveň ochuzuje. Výsledkem je nutná skicovitost, autor nemá dost prostoru pro vysvětlení všech rysů postav i dějů. Dá-li přednost lyričtějšímu popisu, nemá už šanci rozvinout dialog, dá-li přednost dialogu, musí omezit popis. Sotva na malé ploše zvládne rozvinout děj, nemá už kde nechat vyvíjet postavy.

To všechno se děje na internetu, který se nyní stává školou literatury pro začínající autory. Není sice vyloučeno, že jednotlivé dovednosti, které si tu na svých prvních dílech vyzkoušejí, budou schopni spojit do ústrojného celku. Je ovšem otázka, zda to budou chtít udělat – a zda to po nich bude chtít čtenář vychovaný na internetové četbě.

Jestliže se dlouhá léta (vlastně už staletí) hovoří o krizi románu, nynější vývoj zvoní románu umíráčkem.

Zachraňte tedy prózu – věnujte jí větší pozornost v redakci, v četbě i v tvorbě.