"Tak co dál?"
zeptalo se mě moje svědomí.
No a já
nevěděl, co si myslet mám.
"Proč se ptáš?"
povídám tomu svýmu svědomí,
to však mlčelo už jen,
a zmizelo otevřeným oknem ven.
A tak jsem sám,
to co jediný jsem měl
řeklo good bye.
Venku noc už začíná
a tak se dát
do ulic hledat ňáký svědomí
už nemá cenu jít,
vždyť ztratilo by se v černé tmě jak nic.
Šel bych už spát,
ale někdo náhle zazvoní,
"co to má být?"
za dveřmi stojí moje svědomí
a v doprovodu s ním
další jeho kámoši - prej tréma, stesk a splín,
tak jim říkám o vás nestojím.
Koukejte zas jít!
Ne tady nejste nikdy vítaní,
nechci vás mít,
a pak jsem je vyrazil ze dveří.
"Jdem zas žít!"
podávám ruku svýmu svědomí a do dveří vchází k nám nálada - ta nejlepší co znám.
|