Barman

 

Pršelo. Neonové světlo night-clubu blikalo do noci růžovým světlem a lákalo kolemjdoucí, aby se přišli zahřát trochou živočišné lásky. Minul ho bez povšimnutí a zabočil do úzké uličky. Na jejím konci zahlédl pomalu tepající rudé srdce. Jak se rozsvěcelo a zhasínalo, střídavě se ve tmě objevoval a mizel zvracejí muž. Tahle čtvrť rozhodně nepatřila k těm nejlepším.

 

Rozhlédl se kolem sebe. Šedé oprýskané zdi, vpravo požární žebřík, vlevo povalená popelnice a o kus dál ten chlap v černém kabátě. Něco se u popelnice pohnulo, nepřemýšlel a vystřelil. Kulka se s blýsknutím odrazila a jemu pod nohama proběhla krysa. Zvracející muž se ani neotočil. Když člověk pořádně přebere, je mu všechno jedno. Jediné na čem opravdu záleží je: „Nepoblít si boty“. 

 

Šel tedy dál směrem k blikajícímu srdci, a právě ve chvíli, kdy opilce míjel, ožralka se napřímil a on uviděl, že v ruce drží revolver. Pozdě…

 

 

… na obrazovce se rozblikalo rudé: „Game is over! Insert coin!“ „Sakra, sakra,“ mlátil pěstí do tlačítek na automatu, „už jsem tam, kurva, málem byl, do prdele práce!“ „Tak se uklidníme mladej,“ okřikl ho od pultu číšník a pokračoval ve vyplachování sklenic.

 

Tohle tu bylo na denním pořádku, nějaký mladík přišel, objednal si pivo s rumem, rozměnil pětistovku na dvacetikoruny a přesunul se automatu. Do sebe hodil pivo, do automatu dvacku a začal střílet na všechno co se na monitoru pohnulo. Jak se mu dařilo, dostával větší a větší žízeň a na barmana houkl aniž by se na něj jen jednou podíval: „ještě jednou, šéfe!...Tumáš, ty zmrde!“ a virtuální postavička barmana se zhroutila k zemi. František Jánský mu donesl pivo, vzal si dvacku a vrátil se za pult, borec v kšiltovce mezitím kosil další a další obyvatele NaugtyCity.

 

A tenhle cucák nebyl v ničem jiný. Prvně se tu objevil před pár týdny. Džíny, koženou bundu, na krku zlatý řetěz a v ruce pětistovku. „Brý den, můžete mi rozměnit?“ Ani nemělo cenu se ptát, jestli to náhodou není na autobus. Herna stála od nádraží jen pár metrů, ale rozměnit si sem, za celé ty tři roky co tu pracoval, nepřišel nikdo. Taky dobře. Když má hráč dobrý den, klidně vám dá i padesátku jako dýžko. Když má dobrý den chlapík nebo holka co potřebují drobné, tak jim to neujede.

 

Jánský samozřejmě drobné měl a rozměnil, mladík si poručil pivo a i s půllitrem se usadil k automatu. Během pěti vteřin byla sklenice prázdná, v mašině zmizela první dvacka a hon na mafii, drogové dealery či co se to vlastně střílelo, mohl začít.

 

Po hodině a půl to v automatu zachrčelo a vypadly z něj dvě stovky ve dvacetikorunách. Pavel, tak se ten kluk jmenoval, byl na vrcholu blaha. Co na tom, že dovnitř naházel stovky tři. Vyhrál! A to se počítá.

 

Na oslavu vítězství si dal panáka rumu a pokračoval ve hře. Když odcházel, neměl v kapse ani korunu. Už už mohl vyhrát, když ho naprosto nečekaně sejmula nějaká prostitutka. Mít tak dvacku, možná dvě, věděl by jak na ně. A druhý den znovu. Ten samý příběh s tím samým scénářem.

 

Jánský pracoval v hernách už dost dlouho na to, aby věděl, že z nich jako milionář nikdy nikdo neodešel. Dokonce ani jejich majitel ne.  Vždy se objevil nějaký nový zákon, nová vyhláška, vyšší daň. Automaty na maloměstě byly jen pro naprosté ztracence. I proto dal výpověď. Tenhle byznys nemá budoucnost, a navíc, už neměl věk na to, aby v půl třetí v noci vyhazoval stokilové chlapy zpité na mol, které dělí jen dvacka od životní výhry.

 

Ještě tři dny, poslední tři dny a nastoupí do hospody na nádraží. Peníze nic moc, ale zavírá se v deset a na vyhazování hostů tam budou mladší. Oplachoval sklenice a přemýšlel o tom, jak to bude krásné jít spát v jedenáct, vzbudit se před polednem…“Kurva, jak to míříš!“ vytrhlo ho ze snění. „Didoprdelevole!“ odpověděl čísi chraplák, „dělám co můžu… hej šéfe, dvě piva sem... jo a sirky… tak se ukaž, kreténe, tě sejmu tos neviděl…“

 

„Tři dny, tři dny,“ opakoval si stárnoucí barman a číšník v jednom jako nějakou mantru, „tři dny, tři dny….“ „Cos to řikal? Tři?“ „Čtyřicet pět, to i za ty sirky.“ Vážně to řekl nahlas? Vzal peníze a vrátil se za bar. „Tři dny, už jen tři dny….“ Pro jistotu dal rádio trochu víc nahlas, kdyby mu to snad znovu ujelo. Člověk nikdy neví. „Lásko tuc tuc tuc chci s tebou spát tuc tuc tututtuc tak krásko …“ rozléhalo se po baru. Tohle stupidní techno prý je při střílení do lidí nejlepší, tvrdil to majitel. Jánský osobně dával přednost rocku. Tedy, alespoň na poslech… do lidí nikdy nestřílel.

 

Byly dvě ráno, bar se vyprázdnil, jen ten nový kluk-Pavel, stál shrbený před automatem, v puse cigaretu, v levé pivo, pravou na tlačítku. Na monitoru před ním se míhaly pomeranče, citrony, švestky a něco zeleného. V jednu chvíli zmáčkl palcem červené „STOP“, ozvalo se pípaní, na obrazovce něco zablikalo a automat potemněl. „DoPRDELE!“ Pavel přístroj nakopl, „do prdele… hej šéfe, pošlete mi sem pivo,“ a už házel do otvoru nahoře další minci. Na tváři se mu opět odrážela barevná světélka.

 

„Tady je,“ „jo, díkes,“ vzal sklenici napil se a dál hypnotizoval automat. Číšník však zůstal stát vedle něj. „Dvacku,“ „co?“ „dvacet korun!“ „Co?“ V tu chvíli Jánský zalitoval, že dával rádio víc nahlas. „Dvacet korun, za pivo!“ „Zaplatim až vyhraju!“ „Cože?“ „Až vyhraju, tak zaplatim, teď mi to vyjde, to cejtim v kostech…“ A nevyhrál.

 

„Tak jsi skončil, zavíráme!“ „No tak, šéfe, pučte mi dvacku, teď už to vyhrát musim, zaplatim vám pak…“ „Nemám,“ odsekl číšník a odešel k baru. Pavel šel za ním. Opřel se o bar a pozoroval ho, jak rovná prázdné půllitry na polici. „Jednu dvacku, šéfe…“ „Vypadni, už si prohrál cos mohl, doma na tebe čeká máma.“ „No tak, vim, že tu prachy máte!“ Najednou měl Jánský takový divný pocit… „Dopij si pivo a vypadni,“ uslyšel, jak se mu klepe hlas, a z toho se mu rozklepala kolena. „Tři dny, tři dny…“ začal si v duchu opakovat, jen tři dny a bude mít od těchhle maniaků klid.

 

„Já vim, že tu máte prachy, chci jen dvacku, možná čtyřicet, dneska mám svůj den, já vám to pak všechno vrátím!“ opakoval Pavel a Jánský si všiml, že mu cuká v levém oku. „Tři dny,“ řekl si, „tři dny,“ sáhl do kapsy saka a vylovil z ní dvacku. „Na, a pak vypadni.“

Kluk ji mlčky vzal, dopil zbytek piva a vrátil se k automatu. Stroj se rozzářil, cosi zablikalo, několikrát to v něm zapraskalo a najednou se ozval cinkot. Na zem padaly dvacetikoruny, mohlo jich být alespoň padesát…

 

„Sem to řikal, šéfe,“ houkl po něm Pavel a hodil mu dvacetikorunu. Jánský si otřel pot z čela, „tak a teď už vypadni, za chvíli zavírám.“ „Teď?! Když se mi daří? Ste se zbláznil, ne? Radši mi přineste pivo a panáka.“

 

„Náš zákazník, náš pán,“ povzdechl si a šel načepovat další desítku. Kohoutek opřel o stěnu sklenice, zmáčkl pípu a pozoroval jak pivo stéká po sklenici. Schválně nespěchal. Čím déle mu to bude trvat, tím méně toho ten kluk vypije, a tím bude snazší ho po zavíračce vyhodit.

 

„Tak, hergot, kde ste s tim pivem?“

 

„Vždyť už jdu,“ odpověděl, vzal sklenici a šel k automatu, „tady to je.“  „Bylo na čase…“ zamumlal a dál bušil do tlačítek na automatu. Jánský zůstal chvilku stát a díval se mu přes rameno. Na obrazovce bylo něco jako kolo od rulety rozdělené do černých a zelených výsečí s čísli, po nich pobíhala červená kulička, vlevo i vpravo byly dva sloupce čísel po stovkách od nuly do tisíce a čísla různě blikala. Pavel jednou rukou bušil do nejrůznějších tlačítek na desce automatu, druhou držel sklenici s pivem a občas si ještě podivným hmatem povytáhl cigaretu z pusy, aby mohl vyfouknout kouř. Moc šikovný ale při tom nebyl. Jánský si všiml, že na tlačítkách se objevila našedlá kaše – směs piva a popela.

 

Najednou jím projela zima. Otočil se a v otevřených dveřích uviděl asi čtyřicetiletého muže ve špatně padnoucím obleku, hnědých mokasínech a s ošoupaným černým kufříkem v ruce. Muž za sebou zavřel dveře a namířil si to rovnou k baru. Rozhodně nebyl opilý – to už Jánský cvičeným okem poznal, ale přesto, v jeho chůzi byla jakási podivná strnulost.

 

„Přejete si?“ obrátil se na cizince. Ten postavil na stůl kufřík, nahnul se přes bar a řekl: „Ne..ne..neměl byste drobný… za tisícovku… na autobus.“

 

„Proboha, a kam chcete jet touhle dobou? Vždyť snad ani žádný autobusy nejezdí,“ podivil se Jánský spíš jen tak, aby řeč nestála. Ten chlapík byl evidentně nervózní, to snadno poznal podle dvou pramínků potu, které mu stékaly po skráních, a prstech bubnujících do víka kufříku.

 

„Za…za… za… ženou…ona…je…ona je v nemocnici“ vysoukal ze sebe. „No, tak to sem dejte, já vám rozměním,“  řekl Jánský.

„Kurva, kurva, sakradoprdelepráce!“ozvalo se od automatů spolu s několika ránami, „ještě jedno pivo, šéfe, sakra šmejde, já ti teď ukážu.“ Jánský se na chvíli zadíval za Pavlem, který právě sypal poslední drobné do mašiny. Pak se vrátil k muži na baru. Ten mu roztřesenou rukou podával tisícikorunu. „tady“

 

Jánský ji vzal, otočil se k pokladně a začal počítat peníze – pětistovka, jedna dvoustovka, dvě stovky a pět dvacetikorun. Za zády mu něco cvaklo. Otočil se a díval se přímo do hlavně pistole, která se trochu klepala.

 

„Dejte mi všechno co v kase máte a nic se nestane,“ řekl ten cizinec a Jánský si vůbec nebyl jistý, jestli se víc klepou kolena jemu, nebo tomu muži s pistolí v ruce. „Asi to dělá poprvé,“ napadlo ho soucitně a ve stejnou chvíli si uvědomil, že právě proto by tomu chlapíkovi mohly povolit nervy a zmáčknout to.

 

Chtěl něco říct, ale najednou měl v krku sucho. „Tak kde je to pivo,“ ozvalo se hulákání od automatů. Jánský polkl, „hned… hned to bude.“ Ale neudělal vůbec nic. Pohled do hlavně pistole ho naprosto paralyzoval. Věděl, že by mohl udělat jen jeden špatný pohyb a ten šílenec by ho hned odpravil.

 

„Ty … ty peníze,“ zopakoval cizinec o poznání nervózněji než před tím. Na tváři měl takový přiblblý úsměv.

 

„Já chci sakra další pi… hele, co to kurva je?“ ozval se přiopilý Pavel. Cizincův úsměv poněkud ztuhl.  Najednou jako by vystřízlivěl: „To je.. no ty vole… to je bouchačka!“ Cizincův výraz se proměnil v naprosté zděšení. Prudce zamrkal, jak se mu slaný pot dostal do očí a pistolí zamířil na Pavla. Hned ji ale přetočil zpět na Jánského. A znovu na Pavla. A na Jánského. Na Pavla, na Jánského, na Pavla.

 

Ozval se výstřel.

 

Na chvíli všechno ztichlo a potemnělo. „Tak takhle tedy vypadá smrt,“ napadlo Jánského. Pak zaslechl, jak pistole dopadla na zem. Otevřel oči a díval se do cizincovy tváře. Z očí mu tekly slzy a v pramíncích stékaly po drkotající čelisti.

 

Naprosto bledý Pavel stál vedle automatu, jednou rukou se o něj opíral a druhou držel před pusou. Vypadalo to, že každou chvílí začne zvracet.

 

„Mm-mo-moje žž-ž-žena je je je onnna je je je v v v nemocnici,“ drmolil cizinec, „je je je v nem-nemocnici, onna popopopotřebuje ppp-pe-peníze na na na kooperaci, onna onna ona je  v v nemocnici, moje žž-že-že-žena je…“

 

„Vždyť si nás málem zabil, ty kreténe,“ vrhl se na něj s křikem Pavel. Oběma rukama ho popadl za ramena a strčil do něj. Cizinec nestihl ani zareagovat. Čelistí dopadl na výčepní pult. Ozvalo se tupé křupnutí. Pak se bezvládně sesunul k zemi.

 

Tím zmizel Jánskému z očí. V tuhle chvíli viděl jen Pavla, který udělal krok zpět a kopl. Něco zapraskalo. Znovu se napřáhl a znovu kopl. A znovu. Pak se zarazil.

 

Bledý, s vytřeštěnýma očima se díval dolů k výčepnímu pultu. A Jánský, neschopný pohybu, ho pozoroval. Pak Pavel zvedl oči a jejich pohledy se setkaly. Jánský chtěl něco udělat, něco říci, ale nedokázal to. Jeho mysl se zasekla u okamžiku „Tak takhle tedy vypadá smrt.“

 

Viděl Pavla, jak stojí téměř bez hnutí, jen oči mu těkají od míst, kde tušil zbitého cizince, k němu. Najednou zvedl ruku k ústům a vyběhl z baru. Z dálky uslyšel, jak zvrací.

 

Ten zvuk ho trochu vyvedl z letargie. S klepoucími koleny obešel pult. Od horní desky až k zemi vedla krvavá čára, která končila u cizincovy čelisti. Až teď si všiml, že neznámý má nezvykle světle modré oči. Dívaly se do prázdna. Bez mrknutí.

 

A dívaly se úplně stejně i ve chvíli, kdy se nad nimi zavíral černý igelit.

 

O několik hodin později projelo okolo policejní auto. I při jeho rychlosti si Jánský všiml, že na zadní sedačce mezi dvěma policisty seděl Pavel.

 

Otočil se zpět k baru. U pultu byla stále červenohnědá kaluž usychající krve a vedle ní velké číslo 2. Obrys mužského těla, nakreslený svítivě růžovým sprejem, byl zpola zalit tou krví. O kousek dál, u čísla 1 byly odštípnuté parkety – vypadalo to jako miniaturní krátel a uprostřed něho byla uvízlá kulka. Všude plno policistů. Objevil se i televizní štáb. A rádio pořád ještě vyhrávalo to slaboduché techno.

 

„Už jen dva dny, už jen dva dny,“ zašeptal si pro sebe Jánský, otočil se a pomalu se vydal na cestu domů. Za deset hodin by mu měla začít další směna.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„