Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 11.11.
Martin
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Smolař
Autor: bangabasawa (Občasný) - publikováno 30.5.2000 (14:57:26), v časopise 2.6.2000

Vůbec nezáleží na tom, jestli mi uvěříte. Abych pravdu řekl, já sám tomu nevěřím dodnes. Často však na onu příhodu vzpomínám a její význam je pro mne velký. Proto jsem se rozhodl, že vám o ní povyprávím. I kdyby vše byla jen pouhá fantazie a sen, tak mu vděčím za svůj život, který se stal jiným. Do oné noci jsem žil v přesvědčení, že je mi neustále ubližováno a že si zasloužím mnohem více než mám. Záviděl jsem jiným lidem jejich úspěch, peníze…a ženy. Měl jsem pocit, že jsem si v loterii života vytáhl to nejhorší místo a k tomu jsem dostal vše co k nejhoršímu místu na světě patří. Ve své práci obchodního cestujícího jsem nenacházel ani špetku smyslu a tudíž ani radosti. Nebyl jsem schopen změnit zaměstnání a neustále jsem proklínal vše co mi mou neschopnost připomínalo. Peněz jsem měl také poskromnu a jakoby pro zlost jsem vše hned utratil a žil v dluzích. Dával jsem zodpovědnost za svůj osud společnosti, ve které jsem musel žít. Lidé brzy poznali mou nevraživost vůči světu i vůči nim. Nedokázal jsem se chovat ke svému okolí se zájmem a úctou…jako bych snad ani nežil? A kdo by kupoval od mrtvoly… . Ženil jsem se velmi brzo. Zamilovala se do mne starší dcera mého souseda. Byla to stará panna, která nejspíše kvůli svému zanedbanému vzhledu neupoutala žádného nápadníka. Byla o sedm let starší než já. Dnes když na to vzpomínám, tak si uvědomuji, že jsem znal ženy, které mnohem více vyhovovaly mým představám o své budoucí ženě. Nedokázal jsem s nimi však mluvit a ony mne měly za podivína. Několikrát jsem s ní v zahradě našeho domu promlouval o neúspěších, které by jistě vydaly na obsáhlý na román. S jakousi rozkoší jsem rozebíral každý můj krach. O tom jsem věru vyprávět uměl, to mi věřte! Má slova a nekonečné nářky v ní vyvolaly soucit. Cítila se mnou, protože neúspěchů prožila také nemálo, i když o nich nemluvila. Mnohem více v ní však mé řeči probudily pocity stárnoucí ženy. Najednou ucítila potřebu obejmout toho strádajícího muže a vynahradit mu alespoň část z toho po čem touží. Toto přesvědčení jí dodalo natolik odvahy, že přesto, že nikam nevycházela, doprovodila mne několikráte do kina. Jednoho večera jsem se vracel ve zuboženém stavu domů. Přede dveřmi mého bytu čekala ona. Ve své rozjařené náladě (alkohol byl tehdy jediným účinným lékem na mé deprese) jsem jí pozval k sobě do bytu. Co se tam tehdy odehrálo si nepamatuji a neptal jsem se na to své ženy dodnes. Do měsíce mi po oné noci oznámila, že je v jiném stavu. Vzali jsme se a 15 let jsme spolu. Měl jsem prostě smůlu. Ona mne miluje a já se to do dnešních dnů nenaučil. Při pohledu na ni se cítím potrestaný, ale zvykl jsem si. V tichosti snáší mé bouře zloby a já tomu nerozumím. Možná ani nechci. Od těch dob se vlastně nezměnilo, až do chvíle o které vám budu vyprávět, v mém životě vůbec nic. Byl jsem stejný smolař, peníze jsem neměl a své manželství jsem považoval za omyl.

Oné podzimní noci jsem se vracel z flámu z večírku. Mí známí mne měli spíše za šaška než za přítele. V opilosti jsem zapomínal na svou hrdost snad i proto, že jsem potřeboval zapomenout na celý svůj zatracený život. Návraty z takových flámů byly pro mne utrpením, protože mi vše, čím jsem se ztrapnil, kroužilo hlavou jako dravec na obloze. Jak je smutné vzpomínat na ty časy. Ta noc byla krásná i přes chlad, který dával tušit blížící se zimu.Lehký opar se vznášel mezi stromy v parku a halil jejich zvlhlé kmeny. Pěšina, kterou jsem se vracel domů byla matně osvětlena skomírajícím světlem pouličních lamp. Jako bych tudy šel dnes poprvé. Opět jsem se užíral vzpomínkou na hurónský smích mých přátel, kteří byli u vytržení z mého napodobování vedoucího naší kanceláře. Tyto kousky jsem si, po pár skleničkách vína, nedokázal odpustit. Byla v nich jakási zlost na lidi, které jsem předváděl. Ta zlost mi dodávala fantazii a neuvěřitelnou touhu danou osobu co nejvíce zesměšnit. Hnusil jsem se sám sobě. Proud myšlenek pojednou přerušilo volání lidské potřeby, jak už to bývá po takových flámech. Stále zamyšlen jsem se odebral k nejbližšímu stromu a zeširoka rozkročen jsem začal močit. Pozoroval jsem pramínky přeměněných pozdních drinků a opět mne zachvátil pocit bezmoci. Lítost přemáhala mé údy a počala se měnit ve zlost na tyto lidské potřeby, které tolik plýtvají lidským potěšením a rozkoší. "Nespravedlnost, to je nespravedlnost….!", vykřikl jsem, "…člověk musí těžce pracovat, snášet ponížení, aby si za takto vydělané peníze mohl koupil trochu radosti a ta se potom beze zbytku vsákne do země!" domočil jsem a poodešel od stromu několik kroků. Posadil jsem se do trávy a hleděl tupě před sebe. V tom se ozval dutý hlas přímo přede mnou. Byl silný a velmi mě polekal. "Co tady hulákáš! Jako bych neměl dost lidského povyku přes den! Ani v noci se nedočkám klidu?! Táhni domů a obtěžuj si tam! Tohle je moje místo a chci tady mít klid!". Po těchto slovech jsem už stál na nohou a s bázní jsem hleděl před sebe. Prohledával jsem pohledem své okolí, ale v husté tmě jsem nezahlédl nic. Nic zvláštního. Má opilost rázem zmizela a já jsem začal opatrně prohledávat okolí toho stromu od kterého přicházely ta silná slova. "Říkal jsem zmiz! Pomočil jsi mé tělo, je mi zima a ještě bych se měl dívat na tak odpornou bytost, která tady šmejdí jako nejhladovější zvěř??!", zahřměl opět dutý hlas, tentokráte mnohem silněji. "Dělejte si legraci z jiných, já trpím na světě už dost" zvolal jsem směrem ke stromu. Nechtělo se mi už dál pátrat po původu toho hlasu, protože mi bylo líto, že i takhle pozdě v noci v prázdném parku jsem terčem posměchu. Chvíli bylo ticho. "Cože, ty mne slyšíš?" s údivem se zeptal dutý hlas, "Jsi první, kdo mne slyší mluvit. Stojím tady už stovky let. A tak jako tobě, nadávám občas všem lidem pro jejich tupost. Nikdy mne nikdo neslyšel. Můžu použít tu nejhrubější nadávku, kterými se tak rádi častujete, přesto mne nikdo nevnímá.". "Nemám na tvé žerty čas! Dobrou noc!" rozloučil jsem se a vykročil zpět ke stezce. "Počkej! Není to tak, jak si myslíš. Když se mnou vydržíš, možná mi uvěříš.", prosebně promluvil strom. "A o čem bys mne chtěl přesvědčovat?" pousmál jsem se a nepřestal jsem pokračovat v chůzi. V duchu jsem se smál pošetilosti toho neškodného blázna, který tady v noci straší kolemjdoucí. "Pojď blíž, něco ti ukážu!" zavolal za mnou znovu strom. Ve kmeni toho stromu lehce zapraskalo. Dutý hlas mne vybídl: "Dotkni se mého kmenu." Podivnost jeho přání a jakási naléhavá síla v hlase mne ovládly. Vrátil jsem se zpět, zvedl jsem ruku a přiložil dlaň na rozpraskanou borku. Rychle jsem ucukl a tvář mi opanoval údiv. Kůra toho stromu byla teplá jako bych se dotýkal nahého lidského těla. "Zkus uvěřit tomu, že mluví k tobě strom. Strom, kterého by sis nevšiml, kdyby se ti nechtělo močit. Já nerozumím tomu co se děje, stejně jako ty, proto se mne neptej na vysvětlení. Ještě nikdy jsem se necítil jako dnes…". Stál jsem s otevřenými ústy a hleděl jsem na něj. To co mne napadalo nestojí ani za řeč, protože takový myšlenkový zmatek nelze ani popsat. "Proč chceš abych zůstal?". "Jsi člověk a já strom. Nyní spolu hovoříme, není to pádný důvod?"odpověděl. Jelikož jsem nevěděl jistě s kým opravdu mluvím, nechtěl jsem skrýt nejistotu a nasadil jsem sebevědomý tón hlasu: "A o čem si tak může strom povídat s člověkem? Vždyť ty nemůžeš rozumět lidským starostem stejně jako já nemohu rozumět tvým." "Nemáš pravdu…", přerušil mne, "…jsi stejný zahleděnec do sebe jako ostatní lidé. Proč nechceš poslouchat někoho, kdo nemá s lidskými starostmi nic společného. Jsi blázen, když si myslíš, že si vystačíš se svou moudrostí sám!" "No jistě, na tvou moudrost jsem celý svůj život čekal! Každý mi v životě radil, jak se mám chovat a co mám dělat. A dnes? Co z toho mám? Nejsem nic, nemám nic a to nic je všude kolem mne!", začínal jsem se dopalovat nad drzostí toho "kohosi". Přišel jsem blíž a opět jsem se letmo dotkl stromu, ve kterém, jak si dnes uvvědomuji, bylo té noci více života než ve mně. "To jste celí vy! Bojíte se čemukoliv věřit. Cožpak je málo důkazů o zázracích?" "Taky bys nevěřil, kdybys musel za svou víru trpět. Já si vždycky myslel, že budu mít vše, nač si vzpomenu, že mne čeká krásný život, o kterém tolik lidí mluví. Dnes jsem již svou víru ztratil. Věřím ve smrt, která skončí mé útrapy". Začínala mne pojímat lítost, protože jsem mluvil o tom, nač jsem dnes večer chtěl zapomenout, cítil jsem, že bych mu rád tady sdělil vše, co mne trápí, ať je to kdokoli. Bylo na světě jen málo lidí, kteří snášeli mé stížnosti. Všechny jsem obtěžoval. Teď se někdo na mé starosti ptá, někdo se o ně zajímá a dokonce se nebojí říct, co si myslí. "Jsi hloupější než jsem čekal. Chtěl jsi věřit věcem, které jsou ničím ve srovnání s tím, co máš, co je kolem tebe. Máš život, jsi zdráv a můžeš tady parkem chodit třeba denně a pozorovat jak se mění v jednotlivých ročních dobách.Vidět koloběh, který se nezastaví kvůli jednomu čí stovce hloupých lidských přání. Máš ženu?"zeptal se. "Ano, ale nemiluji ji, protože je ošklivá a vzal jsem si ji z donucení. Je ovšem pravda, že je asi jedinou osobou na světě, která miluje mne", sklopil jsem hlavu a zastyděl jsem se. Nevěděl jsem však jestli za svou ženu, nebo za to, že o ní takhle mluvím. "Jsi marnivý a spokojený nebudeš nikdy, pokud nebudeš vidět oběť jiných pro trochu tvého štěstí. Tvá žena den co den poslouchá tvé stesky a mlčí. Stará se o tebe jak může i z toho mála, co jí dáváš, vykouzlí poklad a její skromnost bys mohl vyvážit zlatem. Od ní se uč! Ona je ti příkladem, jak žít v tomto světě a být šťastným. Láska je chlebem duše, bez kterého nemůžeš žít. Podívej se na sebe a na svou ženu. Ona má na tváři stále lehký úsměv, protože je ráda, že jsi přišel domů. A přesto, že celý večer bručíš a nadáváš na to, že uběhl další den, který tě ani o krok neposunul ke tvým snům, ona je milá a udělá nač si vzpomeneš." Překvapilo mne, že vypráví o tolika detailech, které jsem si neuvědomoval ani já sám. Zeptal jsem se tedy: "Jak si tím vším můžeš být tak jistý?" "Pokud neříkám pravdu tak mne přeruš. Za tu dobu, co tady stojím, jsem pozoroval stovky lidských poah a osudů. Tvé ženě chybí muž a tvému synovi otec.Jsi sobecký a maříš tím osudy jiných." odpověděl mi a já věděl, že ho nemohu přerušit, protože co říkal, byla pravda. "Jak mohu být jiný, když dělám něco, co jsem v životě dělat nechtěl a žiji na místě, které od dětství nenávidím!", volal jsem na něho zoufale. "Nikdy mne nenapadlo, že bych mohl být jinde než jsem. Rostu na jednom místě stovky let. Mnohokráte jsem od lidí slyšel vyprávění o vzdálených zemích, kde je stále teplo. Kde svítí slunce celý rok. Ani jediný den jsem však nezapochyboval o svém místě tady v parku. Přiznávám, že lidem někdy závidím jejich svobodu a volnost. Možnost vidět místa, která zůstanou pro mne navždy utajena. Užívej toho do sytosti, ale nikdy nespílej na svůj život, který je pro tebe darem. Je chrámem který spravuješ a pokud máš na jeho údržbu málo peněz, hleď aby stále vypadal důstojně. Mnoho lidí ho potom navštíví a mnoho z nich nalezne v tobě skrýš. Potom poznáš opravdovou radost". Jeho věty rozeznívaly každičký kout mého svědomí. Najednou jsem uviděl, že mám proč být šťastný. Hrozil jsem se nad sebou, když jsem si vzpomněl na svou ženu, které jsem dával najevo svůj odpor. Odpor k člověku, který mne miluje. Šlapal jsem do země jediný kvítek, který kvetl po mém boku. Neviděl jsem její lásku oblouzněn povídačkami o prchavé kráse. Vzpomněl jsem si na desítky lidí, které denně potkávám a na které syčím jako poraněná kočka. Vydlabávám pomalu dutinu do své duše, ve které nezbude nic, než ozvěna mých někdejších snů. Jednoduchost štěstí, o které tady strom s klidem v hlase rozmlouval, mne nadchla. Chtěl jsem najednou všem sloužit a věřím, že bych oné noci přijal i místo rohože.

Dlouho jsem si s ním povídal. Spíše jsem naslouchal, protože jsem poznal, že ve srovnání s ním, jsem chodil po světě se šátkem na očích a usedal pouze k tomu stolu, který voněl lahůdkami. Nechtělo se mi od stromu odejít, protože jsem se takto nenasmál a neplakal nikdy v životě. Byl jsem v ten okamžik v jiném světě, který jsem nikdy neznal. Vyprávěl mi o dávných časech. O problémech mladých šlechticů, kteří nedokázali žít v dostatku peněz, které křivily jejich ducha. O válkách, kdy člověk přilne k člověku a rozdělí je až smrt. O přátelství, které nezná lži a obětuje i to nejcennější za druhého. Ale taky o lidech jako jsem já. Kteří nevěří ničemu na světě a potloukají se od falešného bohatství k bídě. O bezohlednosti a sobectví, které lámaly jeho důstojnost a snižovaly ho k nadávkám. Vyprávěl mi o sebevraždách na větvích jeho koruny. Jak přes svůj odměřený vztah k lidem litoval každého života, který zanikl nadarmo. Pojednou mi bylo mnohem líp. Zapomněl jsem na těžkost dnešního večera a cítil jsem se mnohem volnější. Moc jsem se těšil domů. Rozloučil jsem se s ním a šel jsem tam, kam mne to poprvé v mém životě táhlo. Pořádně si ani nepamatuji cestu. Vím jen, že jsem spěchal. Doma jsem potichu vešel do pokoje a chvíli pozoroval svou spící ženu. Přišel jsem k ní blíž, sklonil jsem se a poprvé za celou dobu co jsme spolu, jsem ji upřímně políbil. Byl to zvláštní pocit. Její pleť hřála jako kůra toho stromu a voněla mýdlem. Nechápu, jak jsem mohl žít bez této vůně? Neprobudila se, jen cosi zamumlala ze spaní a otočila se na druhý bok. Nějaký čas jsem nad ní ještě stál. Dokonce jsem začínal pociťovat ke své ženě neskonalý vděk….a snad i lásku. Ráno jsem se probudil neobvykle brzy. Všichni ještě spali. Vzepřel jsem se na loktech a hleděl jsem do zdi. Nevěděl jsem zadali to vše nebyl jen sen. Nevěřil jsem tomu co se stalo, ale přesto jsem se to ráno cítil čistý. Už si ani nepamatuji, kdy jsem se naposled nebál nového dne. Rychle jsem vstal a potichu, abych nikoho nevzbudil, jsem se vypravil do parku. Přišel jsem na místo včerejší události. Stál tam. Byl mohutný a jeho větve se dotýkaly země. Jeho kůra byla zbrázděna mnohými prasklinami. Koruna toho stromu byla rozlehlá a listy hrály barvami, které jsem dosud nikdy neviděl. V koruně stromů hejno ptáků vítalo vycházející slunce. Zavřel jsem oči a uviděl jsem ho. Stál přede mnou nahý… .
-bw-


Poznámky k tomuto příspěvku
Dusan (Občasný,Správce) - 2.6.2000 >
Body: 5
<reagovat 
Hannna () - 2.6.2000 > Opravdu mě tvuj článek nadchl.Je to krásný a moudrý. Při čtení jsem si uvědomila spoustu věcí. Díky.
Body: 5
<reagovat 
Aladin () - 2.6.2000 > Krasny pribeh a sqele zamysleni. Ma v sobe tu magii co zachyti a zustane i po precteni.
Body: 5
<reagovat 
Martin (Stálý,Redaktor) - 2.6.2000 >
Body: 5
<reagovat 
Čtenář - 2.6.2000 >
Body: 5
<reagovat 
Dusan (Občasný,Správce) - 2.6.2000 > jo ta magie ve mě zůstáva po tomhle příspěvku a ještě dlouho doufám zustane :)
<reagovat 
KSTK (Občasný) - 3.6.2000 > Je to opravdu pěkně napsáno, chytré čtení k zamyšlení...
Body: 5
<reagovat 
pisisvor (Občasný,Redaktor) - 5.6.2000 >
Body: 5
<reagovat 
Čtenář - 5.6.2000 > Musíš být úžasný člověk.... Nikola
Body: 5
<reagovat 
Yizhii (Občasný) - 5.6.2000 > Ryzí povídka, která mluví do duše, a přitom v ní není ani trocha naivity, ani trocha patosu... Je snadné vyzpívat krásu růži, ale napsat o životě, co se podobá rozpraskané kůře stromu, to už je podle mě umění.
Body: 5
<reagovat 
Lord Kikin (Občasný) - 5.6.2000 > Myslim, ze tohle by si mel precist uplne kazdy. Mozna ze by potom byl svet zase o malinko lepsi.
Body: 5
<reagovat 
KSTK (Občasný) - 6.6.2000 > Musím se opět ozvat. Jelikož jsem nad touto povídkou přemýšlel ještě dlouho po jejím přečtění - a to jistě něco znamená... "Je chrámem, který spravuješ, a pokud máš na jeho údržbu málo peněz, hleď, aby stále vypadal důstojně."
<reagovat 
Vea (Občasný) - 6.6.2000 > Nádherná povídka. Čas od času stojí za připomenutí, jak je důležité dívat se mimo sebe a ne jenom na svá trápení a skutečně ocenit to, co dostáváme...
Body: 5
<reagovat 
HACKMAN (Občasný) - 14.6.2000 > ja muzu jen konstatovat, ze jsem rad ze jsi tady, jeste se k tve povidce vratim, ale mas zajimavy pohled na svuj a okolni svet, vsimas si deatailu, pises dost o svych prozitcich a je to videt.
Body: 5
<reagovat 
praděd () - 15.6.2000 >
Body: 5
<reagovat 
Smíšek (Občasný) - 30.6.2000 > Člověk si má vážit toho co má.
Body: 5
<reagovat 
Čtenář - 7.9.2000 > casto jsem k ni v cizine "utikala" ...
<reagovat 
mafesi (Občasný) - 7.9.2000 > ....a premyslela o jejim vyznamu,moc diky..
<reagovat 
Martina (Občasný) - 23.2.2001 > Myslím, že je to opravdu o životě. Krásný - hezky napsané. Vše tu již bylo řečeno, není více, co dodat . . .
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)   Nepublikovat mimo Totem.cz  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter