slib mi bezcesté krajiny
a vrátím se s tebou, zůstane-li v nás dost krve
ubránit se psu je chtít ho zabít neboli
i v předlážděných městech se najdou pěšiny které upomínají jaké mohlo být cítit uhýbající zem pod ztvrdlými chodidly
rozbíhat se přikrčený ve vysoké trávě a po pás zvedat kolena, protože tak je to správně
pro slabost končetin nevím, jestli budu mít dost krve abych sám prošel, kam rodiče dětem chodit zakazují a ony nechodí
ony nevěří na smrt, ale na vařechy
---------------------------------------------------------------------------
"je tam strom"
čopěla na hranici svahu a hlínou z odevždy bosých nohou smývala krev
tam odkud se pro mě vrací, zvířata neloví jedno druhé aby nebyla smutná
že ji miluju
patří mi veškerá vášeň v knihách napsaných od chvíle kdy jí k přetrvání bylo třeba tělo
tak dlouho už bylo slunce obloze cizí
sevřel jsem jí paže, až se zdálo, že kůže praská klesla hlavou po svahu, oči k tomu jejich slunci
v pohledu k němu přes semknutá víčka je jim veškerá krev
jen v barvě
a víčka tisknou silněji, až krev černá sklánějí se, aby přežívali v předklonu člověk umírá řádně nad zelenající se trávou, mezi zahnědlými listy
civilizace
do korun stromů narozená pokolení zprohýbaných lidských těl v nichž není dost krve, aby kdy znovu cítila zmáčela zem
protože krev, kterou půda horkou nevsákne nikdy nestekla netekla
"takový strom jsme milovali jako děti s větvemi do široka rozhozenými od země jen, že by se nejnižší ztratily v podrostu takový rostl za kolejema"
plakal jsem já zatímco její krev bila do mých dlaní až jsem uvěřil v opravdovost těla
a krev že protéká tepe a může prýštit
ze svahu musíš bosý aby z proběhnuté trávy k podupaným stéblům stékala naše krev
že se stmívá budou rány hlubší
"seběhnem kde je strom může být i les"
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
ženeme se k oparu z práchnivějících betonových panelů ve kterém se snad ztvrdí prameny krve protože za soumraku bledneme každým seknutím stébla rychleji
mluvit má poprvé smysl slibuju ti svodidla zbylá jen k přelézání a společenství teprve zdivočelé jež by chápalo matky které sežraly mláďata vrhnutá do klecí
jako kdysi pověšeným prádlem proběhneme vzdouvajícími se kusy lesa který každým krokem stárne a houstne |