ZASKOČEN  PŘI  REPETE

Pozvolna ovíván jarními dešti

Jdu z města ven, jeho hlas je kdesi vdáli,

odkudsi doléhá tlumeně lomoz babeis, předeherní

štěbetání ještěrčích a i jinak mrštných žen.

Pod listnáči se poflakují zatoulané děti a psi,

rozvedené matky s kočárky dívají se vlevo, -

rozcestník ukazuje nápis: „Jsem sama, ale už nikdy,

ale opravdu nikdy nebude ti odpuštěno“,

Opilý lesník jódluje, milenci listují těly, žalmují biblí

a sedmiramenní obtěžkáni svazky Tóry

a vizitkami z realitních kanceláří

degustují svačinové a jen potichoučku, tady v houští,

lahodné vepřové kolínko…, „Je libo ještě hořčici?

Ano, ale hlavně křen a potom už jenom hodně orgasmu

a co pak, můj sedmilháři, stihnem ještě pivo?“

Starci chodí polonazí, pohledy jsou jasné a do mlhy,

trochu se stmívá, není teplo ani chladno, nic není zcela zahaleno,

nikdo se nestydí, Bůh sedí na otomanu, pokuřuje, hledí dolů

a  konečně si našel čas, aby si namočil unavené nohy do lavoru,

Pábí a nechápe, co je to to „retro“, co s tím všichni pořád mají.

Za několik tisíciletí je hotov,

co dole, dává nahoru, co bylo hořem,

rozesmívá do hořkosti znovu , rozcestník ukazováním znaven,

dal si nohu přes nohu, voda v kov a kámen mění se zas  ve vodu,

podivný lesík zmizel, prší fernet

a zůstal jen kouř a trochu vlhkosti jako po chvatném páření

několika druhů, tu a tam bolák myšlenky a zase ty vrtošivé

a poloněmé rozcestníky

Ukazující neurčitě někam…nebo k Bohu?

Vydávám se po jedné z jejich šipek

Pozvolna ovíván jarními dešti

Jdu z města ven, čísi hlas však slyším vdáli…

Šeptá, že už jsem tudy někdy asi šel,

Že ťapkám vlastně dokola, že  ladím kroky po kružnici…