Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 13.11.
Tibor
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Poezie
 > Poezie
 > Klasické verše
 > Básnické slovo
 > Všehochuť
 > Teorie poezie
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
O radosti protrženého hymenu zoufalství
Autor: J.I.P. (Občasný) - publikováno 8.6.2002 (14:00:07)
O radosti protrženého hymenu zoufalství
 
Notorická závislost na pavuŹinď strachu,
narĚstá do absurdních rozmďrĚ,
Źímž se zcela vyma?uje ze své abstraktní podoby,
a stává se poutem které svazuje, aniž by bylo svazováno,
a které poutá vše, co by mďlo zĚstat volné, plné neomezeného prostoru,
jenž by snad mohl dát vzniknout Źemusi velkému,
a pomohl ti tak sev?ít pevnď dlanď, kterými ti uniká nďco, co nevíš, jak nazvat
a kterými ti pomalu mizí to, o Źem víš, že ti nikdy zmizet nemĚže,
protože to navždy zĚstane zapsané
v tvém srdci...


 
Na samotď, na nevelkém vršku, v nevelké usedlosti, s nevelkým pozemkem, žil po staletí, nevelký šlechtický rod. Postupem Źasu obklopilo usedlost neustále se rozrĚstající velkomďsto...
 
Prší,
kapka za kapkou v tďsném sledu, jak ve frontách na maso, se ?ítí k zemi, v šíleném p?ímém p?enosu dostihové formule ko?ských salámĚ, z Taxisových fraktur.
 
Prší,
a kanály, jak smutný bufe?áci hltavď požírají vše, co se nabízí s naplno otev?enýma držkama, radující se z toho blahobytu.
 
Prší,
a zmrzaŹená slova v pomalu plynoucím proudu.
 
Prší,
a bubliny na vodď - prší a stďraŹe tramvají jako když si rozhrnuješ vlasy z Źela - prší a zrychlené kroky chodcĚ.
 
Prší,
a první krĚpďje ve vlasech - jak perly - které nikdy neposbíráš, nedefloruješ a nespojíš v ?adu, na kusu provazu náhrdelníku, kde jedna vedle druhé ztratí kouzlo nahodilosti.
 
Prší
a stďraŹe tramvají se v k?eŹovitých záškubech setkávají uprost?ed krátkých polibkĚ, jak nesmďlí milenci na konci minulých století.
 
Prší,
a perly jen tak jedna vedle druhé, odevzdanď padají do prachu, a zĚstávají samy sebou - než splyne jedna s druhou - a padají do trávy, a rozdávají život, a na chvíli stávají se t?pytivými klenoty - v pavuŹinách - a rozbíjejí si hlavy o beton.
 
Prší,
a hospody jsou narvaný, tím blíže neurŹeným druhem lidí, jejichž debilita hraniŹí s moudrostí v jednoduchosti, a jejichž témď? zamďstnanecký pomďr s tou onou kteroukoli restaurací, je dennď stvrzován na úŹtenkách smlouvami o dílo.
 
UkonŹete nástup dve?e se zavírají a podzimem zk?ehlý motýl, si u výŹepu objedná poslední kousek h?ejivého slunce, který mu pomĚže p?eŹkat zimu v podobď zavírací doby.
 
Prší,
a kapky jak kamikadze v zbďsilém útoku zfanatizovaných revolucioná?Ě - t?íštících se o zem, aby svými bezejmenými torzy stvo?ily p?íliv lepších zít?kĚ - dobrovolných nevolníkĚ.
 
Prší,
a miliony nájezdníkĚ s jediným cílem a jedinou myšlenkou - jedním tďlem a jedním okem - jediným vĚdcem a jediným dĚvodem - a jedinou beznadďjí - jistoty recidivní prohry.
 
Prší
zástupy jdoucích na smrt - jak dávky ze samopalĚ a injekŹních st?íkaŹek - pro pocit svobody a prostoru - jak sebe sama utrhne kopretina - když chce víc - než jen nďkomu pat?it.
 
Prší
na pleš bezdomovcĚm v kvádrech - když cestou z rautĚ vŹas nezatáhnou st?echy svých kabrioletĚ.
 
Prší do dlaní malé taneŹnici uprost?ed noci splnďných p?ání...
 
Prší do kožichu ledního medvďda v africké Zoo - a stékají kapky z pe?í pštrosa v polárním exilu.
 

Jak je venku Raule?
Krásnď hnusnď sire. Mám dát zap?ahat?
Ovšem!
Takže...
PďtaŹty?icítku!
Kvďtiny?
ťty?i rĚže bez ledu a Danielse pod kozlík.
Pane... však obávám se... že p?edpovď? hlásá polojasno.
Zdá se...?
Nejsem si jist.
Pak tedy p?ibalte brokovnici!
Dovoluji si pána upozornit, že dnes je pracovní den.
Bože!!! Tedy kalašnikova a pár granátĚ... Ne poŹkejte, ztratil jsem chu?. ZĚstaneme doma.
A rĚže?
Ztratil jsem chu?, nikoli rozum, p?ineste je prosím do knihovny.

"Krásný jsi, když se zvedáš nad nebeský obzor,
ó žijící Atone, první z žijících!
Když se zvedáš na východním nebi
a napl?uješ svou nádherou celý kraj,
nebo? krásný jsi velký a žhnoucí vysoko nad zemí.
A všechny kraje, které si stvo?il objímají tvé paprsky,
jimiž je poutáš ve své lásce,
aŹkoliv jsi daleko, paprsky tvé jsou na zemi..."

...na zemi, na zemi, na zemi...
...slunce jenž zá?íš na nebi...
...slunce jenž zá?íš na zemi...

Ech, Raule, jak nenávidím slunce!

ťím víc slunce Raule, tím víc mravencĚ, ve mďstď pobíhajících, z místa na místo, kradouce prostor a vzduch otravujíce okolí, sami sebou bezohlednď i v nedďli za informacemi, prací, kšeftem, zábavou, hlukem, drzostí, zevlováním, civďním, bojem, žrádlem, joggingem, rychlostí, pohotovostí, plností, stoprocentností, využívání Źasu, k bďhu a konzumaci naplno, naplno, naplno, bďž, bďž a užívej a shánďj. Nikdy nebudeš mít dost všeho, ani dojmĚ a fotografií. Nikdy nebudeš mít dost všeho, když se p?idáš k úprku a faktu, že žiješ jen jednou. Nikdy nebudeš mít dost, a nikdy nebudeš mít ani sebe, a když tď pak zastaví a seŹteš a podtrhneš dvakrát - mám, nemám, vidďl jsem, zažil jsem, byl jsem tam, píchal jsem, koupil jsem, velel jsem, pracoval jsem, kradl jsem, sežral jsem, vypil jsem, vysral jsem, vyblil jsem, snad zažil jsem, snad všechno, snad všechno - prožil jsem - a k Źemu, a naŹ to dďlají, Raule a k Źemu, v ten poslední den, kde není se p?ed kým tímto chlubit, kde není ten, koho tím mĚžeš ohromit a zĚstaneš jen ty - Raule, jen ty, a ty sám v sobď - a bojím se Raule, že zĚstanou prázdní jak obrnďný vĚz naložený zhora všemi zbyteŹnostmi cestou nast?ádanými a zachycenými beze cti a dĚstojnosti.Však uvnit? jsi sám - jsi sám tím ?idiŹem, který jel kudy chtďl, když s pedálem naplno zašlápnutým do podlahy, nedbal na to. A já? Já nenávidím slunce kvĚli tomu všemu, co mi brání vyjít ven mezi mravence. Ven do toho nafouklýho hovna, kterému ?íkají mďsto. Do toho páchnoucího hovna s miliardama chodbiŹek vykousanejch nenažranejma mravencema, co si dennď šlapou na sešmajdaný paty, aby byli rychlejší, než osud a vlastní myšlenky. Nenávidím slunce a snad je to menší h?ích, než nenávidďt lidi. Tak slyšte Raule, slyšte, že vážnď:
 
Málo je dnĚ
mí? než se zdá
nezbývá Źas na nic
Źas
nezbývá

písek se sype
kohout kokrhá
bohᏠt?ese mďšcem
a Źas se posouvá

mďsto svítí
v oŹích je tma
a klaun už ne?ekne
a? žije svoboda

loutky se sehly
hĚl už je zlomená
dopravníkový pás
národ posouvá

k lepším zít?kĚm...

Nďco se rozbilo
a nďco prasklo
nďco se vylilo
a nďco zhaslo

mďní se styl
a špatný je motiv
Don Quijote chce víc
než mĚže ztratit

opona spadla
te? není železná
je nový principál
další hra zaŹíná

kdo si koupí lístek
a kdo bude hrát
kdo bude plakat
a kdo se bude smát

lepším zít?kĚm...

Málo je dnĚ
mí? než se zdá
málo je Źasu
aby já bylo já

málo je dnĚ
z hromady se ujídá
že ta se tenŹí
nikdo nehlídá

kdo má víc
kdo je dál
kdo se zpozdí
když si zpívá

zpívá si

málo je dnĚ
mí? než se zdá
málo je Źasu
abych já zĚstal já...

Co si o tom myslíte Raule?
Je to výborné pane.
Výborné? Je to strašné a šokující a zniŹující a deprimující a p?ece tak jasné a logické a nelogické jako každá revoluce.
Myslím to co jste Źetl, sire.
A o Źem tu ksakru mluvíme?!
Myslím text, pane, ne obsah.
Myslíte, že text je výborný a obsah zniŹující? Nechcete snad ?íci, že text je výborný a obsah výbornď zniŹující? Anebo snad výborný text, zniŹující obsah, a výbornď zniŹený text jako celek?
Myslím, že pĚjdu vyŹistit zbranď, pane.
Ne - odpus? Raule, mám hlavu mít plnou zmatkĚ, z moudrého "ach žití" - ty stvĚro - každodenní skládanky, monotonních perverzností a cílevďdomostí našich chtíŹĚ, prolezlých Źervy stereotypu - té tisíckrát omleté divadelní hry o niŹem - a o strachu z té tďžké opony, jenž odstavuje opot?ebované loutky - nebo jen tak se topit v omáŹce, nebo jen tak, tiše a nenápadnď proplouvat životem, jak hovno kanálem - jen tak zlehka - jak psí pšouk splynout s davem - jak mĚry na konci léta mlŹky si pálit k?ídla o lampy, pak v hlubokých vodách se tiše ukládat ke spánku s dlanďmi v dlaních a nadďjích poztrácených - jak potrhaný vďjí? vzpomínek na promenádď podzimu mlŹení ptaŹích akrobací kou?ových hor z rozsypaného kornoutu smuteŹního prĚvodu posledního padlého listu - té žlutohnďdé únavy.
 
Rozt?esenýma rukama - hladit po tvá?i - a tiše zpívat rekviem rozbitým hraŹkám, že nezestárnou, získávajíce hodnotu Źasu na smetištích a pĚdách a v krabicích - v plné síle - polních maršálĚ v Źistoskvoucích uniformách s vďrnými psy u nohou v naleštďných holinkách - si tiše odpoŹítávat minuty odpracované slovy díkĚ a projevĚ a p?íkazĚ smď?ujících k masám - odrážejíce se do prostoru - bez neoŹekávaných úŹinkĚ - volnď poletujíce - nevďda kam - a ztrácejíce i sílu zmizet v nekoneŹných dálkách - rozptýlenď - jak st?ely z brokovnice když kolmo vzhĚru nezasáhnou žádný cíl - jak sperma vyst?elené na b?icho - smutnď skonŹit v kapesníku pod zadním sedadlem - jen tak... aby se nďco dďlo... beze smyslu rozmyslu a úŹelnď - aby to bylo a nebylo - jen tak se volnď houpat v oprátce - ze strany na stranu - s rozesmátou držkou - ode zdi ke zdi od b?ehu k b?ehu se snažit p?eskoŹit potok na druhou stranu a zpátky. Jen tak - aby se nďco dďlo - a nešlo to spoŹítat a naplánovat a zkritizovat a zhodnotit a odeŹíst z daní a vzít na leasing - jak vztahy vztahující stahy snad - snad k srdci - snad jen hlavnď strach a smrad a stav - a strach z neschopnosti zavedenosti nemohoucností - volající kam koli.
 
Stav dítďte - stah Matky - strach z dospďlosti...
Stav národa - stah vlády - strach z budoucnosti...
Stav opilce - stah ko?alky - strach závislosti...
Stav syna - stah otce - strach Ducha Svatého...

Amen
?íkám vám.

Je po mď veta...

...a vďta se ztratila v pok?iku ptákĚ dodávajících si odvahy v hejnu - k útoku na slepého Sokola - jenž už konď na ší? nep?eskoŹí ani kdyby se zbláznil a zmasakroval svýho psa holí - jak meŹem ženoucím ho z ráje. I slepí psi se vidí - když cítí prach spáleniš? a krvavých hor - ruku v ruce - pod praporem benevolence - se mouchy topí v talí?i - aby si užily hojnosti až po krk - vyplivujíce brambory. Jen tak se topit v omáŹce, nebo jen tak - tiše a nenápadnď proplouvat životem jak hovno kanálem - jen tak - zlehka - splynout s davem - a udržet se na houpacím koni - v ženoucím se vlaku, se udržet p?i vďdomí - když ovádi bzuŹí kolem hlavy vytrvale, jak buldoci zahryznutí do mozku - jak gladiáto?i jdoucí na smrt, smďjíce se svým ranám, opustit tďlo a vyskoŹit otev?eným oknem na ulici pro láhev ko?alky, zrychlit let vodopádem mezi kameny p?ikrŹit se a zav?ít mezi stránky v nadďji, že ta p?íští je poslední, a tma se rozlije na pocintaným ubruse rozviklaného stolu v rohu v jídelním voze na závodní trati, mezi záchvaty optimismu z cukru v krvi a spáleného tuku - se vnit?nosti t?esou - jak rozžhaveným drátem krájet máslo - jak snadno pronikat snadno nďkde, snadno vynikat a vládnout - plodovou vodu jsem ztratil a ?íkám vám plodovou vodu jsem ztratil...
 
Nová doba
další cíle
vďtší auta
televize
nic neznáme
všechno víme
co nesmíme
podplatíme

Rudej šátek
za kravatu
ve volkswagenu
vymďníme
nová vlajka
vzhĚru letí
stejný barvy
stejný smetí

Dusíková
renesance
expanduje
tolerance
naruby je
beletrie
jseš Romeo
já Julie

Za k?ivdy se
omluvíme
pohraniŹí
nakoupíme
nďjaký dárky
za svý chyby
tak jak vy já
to nevidím

Policejní
symfonie
abjurace
onanie
aberace
harmonie
v tomhle mďstď
ne-dob?e mi je

Žádnej zloŹin
tady není
policajti z nudy
Źokly honí
když se sere
tam, kde nemá
je tu zákon
i na hovna

Postgermánská
exhibice
hormonální
deportace
parodie
populace
jeden Berlin
bastardizace

Soustružníci
z Nový ?íše
Dráž?any west
adoptace
turistický
pivo v Praze
svďte zbo? se
über alles

To co máme
rozprodáme
opasky si
utáhneme
bydlet asi
budem v dírách
vzdďlávat se
v cizích školách
jinou ?eŹ se
nauŹíme
a pak zbytky
dostaneme
za odmďnu
v nemocnicích
mĚžeš um?ít
když máš minci

Záda k zemi
zas ohneme
když si
projev
poslechneme
dďlaj to jak
nejlíp umďj
a tý krizi
nerozumďj
vždy? p?ec vĚbec
žádná není
to jen noviná?i
zuby cení
chápej me to
ovce smďle
tenhle stát jde
do prdele
kdo má slova
a? je ?íká
kdo má nohy
a? utíká...

Je to jak rozpoutaná bitva o tďlo svďtce ve zlaceném rámu zakrývajícím špínu na zdi vi?tď, Raule?
Pane?
Jednou mi bylo fajn a chtďl jsem si koupit knihu. P?ede mnou si ji ale chtďlo koupit asi 1866 lidí, 3 psi, 19 blech a 24 holubích výtrusĚ, co tam stáli v ?adď, takže skonŹil jsem bokem, jak Źmelák 71 - uvnit? vnímání dďtí rozdrobené fazole psích oŹí opuštďné konzervy trávníku 96 - sektoru A - svĚj karneval v masce ptáka - na levoboku celého p?ípadu okapové roury - jak melancholická pravdďpodobnost podoby svďtla kolem tanŹícího svatojánského brouka, jež zĚstává pravdďpodobnď nepravdďpodobná pravdď - v žluté barvď závistivosti soudcĚ pomatených sebou hledáním pravdy a hlásáním zákonĚ a práv a pravdďpodobností.
Ano Raule, tenký st?íbrný paprsek poznání v rozkroku zvďdavosti zpĚsobí rozkoš jen na chvíli - jak spuštďné ?asy zav?ených víŹek dďtského obliŹeje, mé první - když koberec p?ijal tichý sten v jemném zármutku hudby, v prostoru nekonŹící závrati podajícího míŹe kráce poté. Jak bílý talí?ek v sluneŹních hodinách, v trávď, v parŹíku, v létď, v noci, volnď plynout Źasem klidu - jen náznak všeho kolem - a my když milujeme jinak - než zpocený mari?ák, co strká prsty do pouliŹní dďvky.
Mám rád když žiju jak všemi prokletý zvon - na pob?eží lehkého bordelu - s noblesou žebrácké hole koŹiŹího krále.
Mám rád když žiju, jak otisk stopy v blátď - toulavého psa.
Mám rád, kdž žiju - jak lehké škubnutí oprátky na krku té poslední kurvy.
Mám rád, když žiju - s tou jemnou elegancí -
A nďkdy se bojím, nďkdy miluji, nďkdy toužím, nďkdy cítím, nďkdy vím, a nďkdy ne, nďkdy se smďji, málo, nebo i šílenď, a nďkdy si nevšímám - že nechci - a nďkdy je mi smutno, ale nepláŹu. Jen nďkdy...

Vzpomínáte, Raule?
Sametová pĚlnoc - na okraji krajkovaného p?ehozu - bílý klavír v smutné zátoŹnď ticha lesních vŹel - padlého stromu náznaku p?edzvďsti civilizace - svírající k?iš?álovou kouli p?irozenosti a klidu - a lásky visící zavďšené v klecích propadliš? techniky volného pádu - a strachu z té kapky krve - t?pytící se na Źele lokomotivy - chvátajíce neznámo kam - a proŹ -
Snad, to byl ten zaŹátek, Raule.
Snad jsme se vydali špatným smďrem - ve snaze zjednodušit a ulehŹit, jsme jen zkomplikovali a zrychlili.
Snad celá vďdecko-technická revoluce byla tím osudným šlápnutím vedle a snad jen urychluje konec.

Dejte zap?ahat, Raule - p?edpovď? lhala - lije jak z konve - a mravenci zalezli.
Pane?
Ne, Raule. Žádné zbranď. Te? nemám strach z niŹeho. Co p?ijde a? se stane.
Vezmďte jen rĚže - jako poselství mďstu.
A? ducha vzpruží a chmurné myšlenky zaženou.

Již je - stržený okap dďjin, na modrém koberci v dešti - pospíchat do fachy - jak Źlovďk dnešní doby - rozkvďtu hniloby - mostĚ - mezi námi - a vámi.
A nimi - a s nimi - zametat ulice a plivat na chodník. A potom vyk?iknout - Já nejsem vy - já jsem já.
Již je stržený okap dďjin - a je pozdď se vzpďŹovat pokroku ženoucímu na smrt - jak sedmero sk?ehotavých hlasĚ Źerných mou?enínĚ spílajících do noci ná?ku - o radosti protrženého hymenu zoufalství - rozvírajících se stehen života - až po uši se dávíce, na kolenou vylizujíce sperma dávných ŹasĚ - a s chlupy v zubech - jak zvď? se v posledních chvílích ukájí do písku - jak popravenci st?ílí své poslední salvy chvátající na vďŹnost - tak pravím já Raule-
Hvďzdy a knihy jsou s námi - jak koktající záplata u ?itď spoleŹnosti - zasažená prĚvanem vítďzĚ.

PATRN? VŠICHNI ŽIJÍ...
...a oranžové slunce se vznáší, jak mýdlová bublina...
...a jak pavouk...
...a jak moucha v pavuŹinď...
...bát se pohnout...

...a nechat rozeznít struny konce...
...s vďdomím, že na mrtvé se neútoŹí...

Bát se pohnout.

Hnout z místa.
Z pevného bodu.

Ze zatracenď pevného bodu se nesmďt pohnout!

...když na mrtvé se neútoŹí...
...Źeká se na pohyb...

Na jediný pohyb.

Snad krok, snad náznak pĚlkroku, snad pĚl hyb, snad pĚl chyb.

Jak vytrvale pavouk Źeká na pohyb a život - aby mohl zabít a žít!

Pohyb? Smďr? Cíl? Záchrana? Nadďje!
Neumírá poslední...
Poslední umírá Ten!

I když schází odvaha to rozhodnout a snad to vy?eší vítr...

Snad... jen tak... z lehka...

Jako když si hraje s kvďty jabloní, pohne pavuŹinou...

Jen tak...

Jen tak lehce rozezní struny a zatanŹí si v síti...

Konec je neodvratný.

Padat a vnímat svďt jako rozmazanou stuhu, kterou vítr p?ilepil na oŹi...

Padat vďdom si chyb...

Ale patrnď mouchy žijí...
aniž si to uvďdomují...



Poznámky k tomuto příspěvku
xxxxxxx (Občasný) - 8.6.2002 > vidíte také tu češtinu tak pomuchlanou, nebo tu diakritiku špatně pochopil jen můj comp...???
<reagovat 
Kyl (Občasný) - 10.6.2002 > ... můj comp to taky nezkousl čímž byla veškerá snaha marná...
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter