Setkání s duchem
Dahlia
Byl konec října a právě začínaly podzimní prázdniny.
Rozhodla jsem se, že odjedu do naší staré roubenky na Šumavě. Dlouho jsem tam nebyla. Naposledy před létem, to už budou skoro čtyři měsíce.
Chalupa se nacházela na samotě, kousek od lesa v nádherné panenské šumavské přírodě. Cítila jsem se unavená, bez energie, potřebovala jsem nabrat nové síly a taky jsem chtěla mít klid na psaní. Měla jsem rozepsaný nový detektivní román.
Dala jsem věci do auta, cestou se zastavila ve Vimperku v Penny Marketu, kde jsem nakoupila potraviny na tři až čtyři dny a u benzinové pumpy natankovala plnou nádrž. Pokračovala jsem dál v jízdě na Michalovu Huť a Nový Svět. Těšila jsem se, že budu mít čtyři dny klidu, procházek na čerstvém vzduchu a doufala, že tam dostanu inspiraci na psaní.
Na chalupu jsem dojela, když se už stmívalo. Vyložila jsem nákup a další věci z auta, odemkla dům. V celém domě byla cítit zatuchlina, což signalizovalo, že tu opravdu nikdo dlouho nebyl. Otevřela jsem všechna okna, aby se vyvětralo, zapnula lednici, uložila potraviny a vybalila ostatní věci. Začalo mi být zima, zatopila jsem v kamnech jak v obývacím pokoji tak i v kuchyni.
Uvařila jsem si kávu a sedla do obývacího pokoje. Po chvíli zapípal mobil, volal Honza, můj přítel. Jak jsem dojela, zda je vše v pořádku a že za mnou na víkend přijede.
To tedy znamenalo, že dva dny mám sama pro sebe.
Dopila jsem kávu a šla se podívat po domě. Kuchyně i obývací pokoj byly celkem v pořádku. Vyšla jsem po schodech do podkroví, kde byla ložnice. Převlékla jsem se do kalhot a starého vytahaného svetru, který ráda nosím
Rozestlala jsem postel a otevřela podkrovní okénko, abych vyvětrala.
Sešla jsem zpět do obývacího pokoje a pustila si televizi, právě začínaly zprávy. Chvíli jsem se dívala, ale po chvíli je vypnula a začala psát. Kolem jedenácté jsem šla spát.
V ložnici byla zima, za to tam byl čerstvý vzduch. Lehla jsem si do postele, deku přitáhla ke krku a unavená z cesty jsem ihned usnula.
Probudila jsem se ráno, bylo už devět. Sešla jsem dolů do kuchyně a udělala si snídani. Po snídani jsem se vydala na procházku. Bylo sychravé podzimní počasí, mlha bílá a hustá jak mléko se válela po šumavských kopcích.
Došla jsem k lesu a kolem lesa k roubence vzdálené asi 20 minut pěší chůze od naší. Obývali ji starší manžele také z Prahy, ale co byli v důchodu, jezdili sem od jara do podzimu. Když jsem došla k plotu, pozdravila jsem se s paní Krausovou, která na zahradě trhala jablka. Prohodily jsme spolu několik slov
a paní Krausová se mně zeptala, zda zde budu až do neděle,že mi přinese jablka a hrušky.
Poděkovala jsem jí a pokračovala dál ve své procházce. Vešla jsem do lesa a nechala se unášet krásou podzimní přírody a jejími barvami. Žádný malíř by nedokázal namíchat tak nádherné barvy.
I když bylo docela zima, cítila jsem se příjemně, plná energie.
Asi po dvou hodinách jsem se vrátila zpět celá promrzlá, uvařila si čaj a sedla ke psaní.Měla jsem dojem, že se mi píše dobře a tak jsem psala do pozdních odpoledních hodin.
Čas od času jsem přiložila do kamen, musela jsem jít ven, do dřevníku. Dřeva docela ubývalo, až přijede Honza, bude ho muset nasekat a nařezat. Bude mít asi radost, ale to se nedá nic dělat. Podívala jsem se na hodinky, bylo pět a já pocítila hlad, vlastně jsem od rána pořádně nejedla.
Došla jsem do kuchyně, otevřela konzervu fazolové polévky, kterou jsem si vylepšila párkem a zakysanou smetanou, ukrojila si chleb a odnesla jídlo do obývacího pokoje, kde jsem se najedla.
Psaní se mi mimořádně dařilo, pokračovala jsem v něm po obědě. V osm hodin volal Honza, povídali jsme si spolu asi půl hodiny. V půl deváté jsem si pustila svou oblíbenou hudbu a snažila se relaxovat a pozitivně myslet. Toto cvičení jsem občas dělala, abych si vyčistila hlavu.
V jedenáct jsem vyšla nahoru do ložnice, Byla již příjemně vytopená. Vzala jsem si pyžamo, lehla do postele, na nočním stolku ležela kniha " Vraždy podle abecedy ", začetla jsem se do ní, až mě vyrušilo bušení na dveře. Podívala jsem se na hodinky byla půlnoc. Napadlo mě, že přijel Honza. Poslední vlak přijíždí do Michalovy Hutě po jedenácté hodině, myslela jsme, že šel pěšky, to by mohl být on. Sešla jsem dolů a otevřela. Ovanul mě studený mrazivý vzduch. U dveří stála sousedka Krausová z roubenky za lesem a omlouvala se, že jde tak pozdě a přinesla mi v košíku jablka a hrušky, které mi dopoledne slíbila.
Trochu mě zarazilo, že přichází právě v tuto dobu, ale pozvala jsem ji dal a uvařila kávu. Chvíli jsme si povídaly, když se řeč stočila na mou matku. Byly totiž s paní Krausovou dlouholeté přítelkyně. Moje matka sem jezdila pouze v létě, ale zato vždy na celé léto. Paní Krausová se mi svěřila, že si u mé matky schovala závěť. Věděla přesně, že je schovaná v černé skříňce z ebenového dřeva na jejímž víku je intarzie hlavy čínského mandarína. Takovouto skříňku má matka v obývacím pokoji v sekretáři, je to rodinná památka, která se dědí z generace na generaci.
Přešly jsme do obývacího pokoje a já jsem otevřela sekretář a vyndala černou skříňku. Pasoval do ní malý klíček, který matka schovávala pod ložní prádlo.
Klíček tam byl a tak jsem skříňku otevřela a v ní zcela na dně ležela v zalepené obálce s razítkem notáře závěť. Paní Krausová mě poprosila , až zemře, abych závěť předala jejímu manželovi. Bylo mi divné, proč to chce zrovna teď a po mně, vždyť do této doby věděla o závěti pouze má matka a asi byly též domluveny o jejím předání.
Vrátily jsme se zpět do kuchyně, vypily kávu a kolem jedné se rozloučily. Chtěla jsem paní Krausovou doprovodit,ale nechtěla, prý, že půjde sama, vždyť to není daleko a košík , ten jí vrátím zítra.
Zamkla jsem a šla si znovu lehnout, tentokrát jsem hned usnula. Nevím, jak dlouho jsem spala, když mě vzbudilo opět bušení na dveře. To už bylo šest hodin ráno. Otevřela jsem a za dveřmi tentokrát manžel mé noční návštěvy, pan Kraus. Prosil mě, abych zavolala lékaře, jeho paní kolem půlnoci náhle zemřela.
Vzpomněla jsem si na náš noční rozhovor, šla do obývacího pokoje a stejně jako
v noci otevřela černou skříňku se závětí. Závěť byla na svém místě.
Zamrazilo mě, šla jsem do kuchyně, kde v noci stál na stole košík s jablky
a hruškami, nebylo po něm ani památky, prostě byl pryč, zmizel, noční příběh stvrzovaly jen v dřezu neumyté dva šálky od kávy.