Vážení kolegové,

Vítejte na poetickém rychlokurzu. Kurz je vhodný i pro naprosté začátečníky, proto je problematika pojata poněkud zjednodušeně. Pokročilejším zájemcům o tuto tématiku doporučuji nastudovat literaturu uvedenou v závěru přednášky.

Dnes se budeme zabývat otázkou rytmu v poezii. V první řadě je třeba specifikovat, co se vlastně skrývá pod pojmem rytmus - Rytmus je tedy pravidelné střídání dvou prvků. (a to jakýchkoliv, například úspěšných a neúspěšných studentů na výsledkové listině) My budeme předpokládat, že těmito prvky se rozumí přízvučné a nepřízvučné slabiky. Samozřejmě to neplatí všeobecně. (Kupříkladu časoměrný verš je založen na střídání slabik krátkých a dlouhých.) V tomto kurzu však budeme pracovat s veršem sylabotónickým, který je pro češtinu typický. V sylabotónickém verši záleží jednak na počtu slabik, jednak na rozložení přízvuků.

Malá ukázka takového verše:

J. Seifert - Píseň o lásce

Slyším to, co jiní neslyší

Bosé nohy chodit po plyši

O těchto dvou verších můžeme směle tvrdit, že jsou sylabotónické. Stačí spočítat si slabiky - v obou případech dojdeme k číslu devět. Další kritérium, tedy rozložení přízvuků není tak jednoznačné, přesto se snad shodneme na tom, že toto dvojverší je možné přečíst takto - (přízvučná slabika je vyznačena tučně) Slyším to co jiní neslyší Bosé nohy chodit po plyši

Zjistili jsme tedy jistý pravidelný vzorec - nazýváme ho metrum. (skloňujeme stejně jako dopravní prostředek) V našem případě se jedná o rytmus daktylotrochejský.

Co to znamená? Abychom dokázali odpovědět na tuto otázku, musíme nejprve specifikovat základní jednotky metra - tzv. stopy. Uvedeme zde některé z nich: (mimochodem pojmenovány byly již ve starém Řecku)   

                                                              daktyl - ta ta ta

                                                             trochej - ta ta

                                                            spondej - ta ta

                                                                 jamb - ta ta

Nyní je snad už jasné, jak vypadá Seifertovo dvojverší rozdělené do stop -

schéma je trochej, trochej, trochej, daktyl

/slyším/ to co/ jiní/ neslyší/

/bosé/ nohy/ chodit/ po plyši/ 

Vyvstává však další otázka - A k čemu to vlastně všechno je? Jakou má rytmus funkci?

Tato otázka je samozřejmě na místě. V každém jazyce existuje jistá tenedence k eurytmii, tedy k  libozvučnosti spočívající ve víceméně pravidelném rozložení přízvuků. Tento jev můžeme krásně dokumentovat na běžné promluvě. Vezměme si taková ustálená spojení - dámy a pánové, láska a nenávist.. Projevuje se i ve výběru pořadí slov. Pokud je volně zaměnitelné, máme tendenci řadit slova tak, aby se vznikl pokud možno pravidelný sled přízvuků. Řekli byste spíš krásný a bohatý, nebo bohatý a krásný? Příjemný a milý, nebo milý a příjemný? 

Je tedy vidět, že rytmus má jakousi estetickou funkci. A s tou samozřejmě pracujeme v poezii -  rytmus je tedy jedním ze zvukových prostředků, které přispívají k celkovému dojmu. Každý rytmus navozuje určitou předstvu, či atmosféru. (samozřejmě, vnímání je individuální a nemá tedy cenu polemizovat o konkrétním pocitu, který v nás rytmus vyvolává)

V češtině existuje pevný přízvuk na první slabice, proto je pro ni například jamb poněkud nepřirozený a může tak upoutat pozornost, ozvláštnit, působit  rázně až úderně...

Další debatu o účincích rytmu necháme případně po přednášce a nyní se zaměříme na porušování metra.

Každá báseň může mít naprosto pravidelné metrum, kdy nenastane žádné vybočení a všechny přízvuky krásně sedí, nebo se naopak můžou objevit odchylky od pravidelného vzorce.

V případě pravidelného rytmu, vzniká dojem hladkého plynutí, je uspokojen náš cit pro eurytmii(opět - vaše subjektivní hodnocení se může lišit)

Pokud je rytmus nepravidelný, nabízejí se dvě řešení - autor záměrně porušil metrum, aby dosáhl nějakého účinku, nebo jednoduše z nějakého důvodu nebyl schopen rytmus udržet.

Je tedy jasné, že ne každé vybočení je nutně chybou nebo nedostatkem. Naopak, je pro dílo velkým přínosem, pokud autor dovede chytře využít tzv. momentu zklamaného očekávání. Ten je založen na tom, že si při čtení básně "najedeme" na určitý rytmus, a automaticky tedy očekáváme, že v něm bude dále pokračovat. Ve chvíli, kdy narazíme na změnu, nutí nás to zbystřit pozornost, vzniká jisté napětí, zkrátka dojde k oživení.

Jiným případem je však nepravidelnost vzniklá náhodně, nedbalostí nebo neobratností autorovou, která naopak dojem z básně kazí, ruší nás, odvádí pozornost od důležitějších aspektů. Především pokud se vyskytne na v rýmu.

Abychom se tomu ve vlastní tvorbě vyhnuli, podíváme se na pár "triků a tipů", které nám mohou být užitečné.

 Při tvorbě básně pomáhá odříkavat si verše nahlas.Člověk tak  mnohem snadněji dostane rytmus "do ucha", navíc si  uvědomí i další zvukové stránky (např. nelibozvučné skupiny hlásek; jak báseň "zní" -tedy jaký pocit vyvolává při poslechu) Užitečné je zopakovat si třeba několikrát dokola jeden verš, rytmus se nám tím uloží do podvědomí a v dalších verších se objeví jakoby sám.

 V případě, že si čtu po sobě báseň a zjistím, že někde mi rytmus "nesedí", mám samozřejmě možnost přejít to mávnutím ruky, ale mohu se také pokusit o nápravu. Jenže báseň už je hotová a mně se nechce měnit použitá slova, aby nedošlo k posunutí významu.. Nabízejí se různá řešení - nejjednodušší bývá změnit slovosled, (pokud možno však zachovat srozumitelnost - takové "neb k velikému přiviň tomu tam se dubisku" sice zachovává časomíru, ale na úkor porozumění),  pohrát si se slovy, která nenesou hlavní význam (tj, předložky, spojky, zájmena..)  Můžeme je nahradit jiným tvarem, přesunout je, nebo je dokonce úplně vypustit (pokud uznáme, že jsou nadbytečná) či naopak přidat - pozor ovšem, aby zase nepůsobila jako vycpávka.  Víc práce dá skutečně celý verš přepsat, zato někdy přináší nejlepší výsledky.(člověk se až diví, jak báseň prokoukla)

Některé předložky mají tu sympatickou vlastnost, že na ně přechází přízvuk.

např. práce - bez práce, s oknem - pod oknem

existují také ještě sympatičtější slova, která mohou a nemusí přijmout přízvuk

např. ač zněla i ač zněla

Takových slůvek se dá krásně využít k vyrovnání rytmu.

praktické příklady převzaty z tvorby jednoho mladého nadějného básníka :

(cílem není ho hanět, právě naopak!)

Básník píše: 

Před chvílí v ulicích odbily zvony, - tedy krásný daktylotrochejský verš

a pokračuje:

tma hravá už protéká mezi domy - zde se rytmus vytratil..  (hra - eventuálně nepřízvučná)

Nabízí se velice jednoduché řešení - přesuneme slovíčko "už" :

Tma hravá protéká už mezi domy - tento verš už  dodržuje metrum dané veršem prvním

Další příklady z důvodu nedostatku času nebudeme rozebírat podrobně, nechávám je na domácí přípravu :

Přečíst následující ukázky, vyznačit stopy, najít nepravidelnosti, navrhnout případné změny přispívající k pravidelnému rytmu.

slyšíš šeptat svoji duši,

stačí tiše stát, bez hnutí

Neplačte nebesa už prosím,

s Vámi musím plakat,