Jsem voják a vkročil jsem právě do nějaké vesnice. Je nás žoldáků sice málo, ale máme fakt dobrý zbraně. Mám je opravdu rád. Jsou vždycky semnou a zatím mě nikdy nezklamaly. Stačí dobře zamířit a nikdo nemá šanci. Vrazili jsme do vesnice jako velká voda a začal tanec. Jo, asi maj strach. Je to tak vzrušující. Maj strach a utíkaj. Schovávaj se jako krysy a mě se chce řvát: "tak vylezte vy zkurvysyni!" Jdu a střílím po všem co se hne. Chlapy, ženský, děcka, psy a já nevím co ještě. Prostě super. Je to jako ve filmu. Vidím rozstřílený dítě a jeho máma na něj právě vrhla svý vnitřnosti. Jo! Chlápkovi jsem nožem uřízl hlavu a jak šel a klesal k zemi, nasypal jsem do něj zbytek zásobníku mýho samopalu. Nádhera! Pistolí jsem sejmul klopýtajícího dědka a perfektně jsem nakopnul jeho ksicht. Botu mám postříkanou jeho krví ale vypadá to drsňácky, né? Ještě teď slyším, jak mu křuplo v zátylku.Když jsem kráčel kolem nějakýho baráku, ve kterém křičely děti, stačil jeden jedinej granát do okna a byl klid. Ale nedalo mi to. Musel jsem se na ty jatka jít podívat dovnitř. Úžasné! Jediné tělíčko nebylo pohromadě. Zlíbal bych ruce tomu, kdo vymyslel tohle nádherné destrukční vajíčko. A co dál?
Probudil jsem se. Pokakanej, počůranej, oslintanej a ubrečenej ale šťastnej. Ležel jsem. Pak jsem se šel vyzvracet. Vzal jsem tužku a papír a sepsal jsem to. Jak jsem psal, tak jsem u toho vzlykal jako malej kluk. Já přece nejsem žádnej predátor! Nezabil bych ani mouchu. Proč mám takovýhle sny? Mám strach ze zbraní, z násilí. Nemám rád lidi, kteří druhým ubližujou. Proč to dělaj?
Stávám unavenej, jakobych ani nespal. Na nic jiného už ani nemyslím, jsem tím nasáklej, obklopuje mě to, dotýká se mě to a musím s tím denně bojovat. Nebo je to jinak? Možná.....
Také přemýšlím nad tím, jestli jsem byl šťastnej proto, že to byl jen sen, nebo proto, že jsem v tom snu nebyl obětí já. No a je taky možné, že vám o tom píšu a vlastně sním a pak se probudím. Budu zase zabiják? Budu dál vraždit? Ježiši, co jsem vlastně zač? Blázen nebo krvelačná bestie? Jak to mám zjistit? Co mám dělat?
Co takhle ukončit oba životy a probudit se do posmrtného? Tam se nevraždí? A jestli vůbec existuje posmrtný život. Tak ale sakra! Proč žiju v takovéhle nevědomosti, rozdvojenosti, zmatku? Kde je ta správná volba, cesta k šanci prostě žít a nechat žít, cesta k lásce, zdraví, spokojenosti, klidu a pohodě? Že by bůh? Ale ale! Ten se jen dívá na ty naše trápení a čeká, jak se s tím sami vyrovnáme. Měl bych být věřící a pomodlit se: "děkuji Ti všemohoucí Bože na nebesích, otče náš milující, stvořiteli, že na nás z vysoka kašleš a čekáš, až v bolestech a utrpení chcípneme! Amen."
Co dodat? Nevím. Jestliže trpíte v nemocích a zraněních nebo jinak strádáte, nezblázněte se z toho jako já. Věřte, že se z toho, aspoň duševně, dostanete. A smrt? Snažně vás prosím, nechte to na matičce přírodě. Děkuji. |